Ve Skocích se dá během zhruba kilometrové procházky projít kolem někdejších zahrad, teras a torz domů až k poutnímu kostelu Navštívení Panny Marie. Vesnice nad Žlutickou přehradou byla po druhé světové válce vysídlena a v roce 1972 z větší části zbourána. V krajině po ní zůstaly také zbytky zdí a hřbitov, zatímco kostel dál dominuje okolí.
Od malé kaple k poutnímu kostelu
Poutní tradice se začala psát roku 1717. Sedlák Adam Lienert tehdy s podporou vrchnosti nechal postavit kapli a opatřit kopii pasovského obrazu Panny Marie Pomocné. Kaple byla vysvěcena 29. září téhož roku. Podle místního vyprávění k jejímu vzniku přispěl sen, v němž se Lienertovi zjevila Panna Maria a připomněla mu starý slib. Jde o tradovanou součást příběhu, nikoli o historicky potvrzenou událost.
Počet poutníků rostl rychle: dobové záznamy uvádějí přibližně 29 350 návštěvníků v roce 1736, přes 35 tisíc o rok později a více než 40 tisíc v roce 1748. Větší svatostánek se začal stavět už roku 1736 podle projektu stavitele Johanna Schmieda z Útviny. Plán počítal s jednou věží, nakonec ale vzniklo dvouvěžové průčelí. Hlavní oltář byl vysvěcen roku 1738 a celý kostel byl dokončen v období let 1736 až 1749.
Barokní podoba a příběh obrazu
Kostel stojí na uměle navršené terase. Jeho základy mají zpevňovat dubové rošty a terasu odvodňují dvě průlezné štoly. Jednolodní stavbu doplňuje presbytář a dvě sakristie. Z dálky upoutají cibulové báně s lucernami, uvnitř se dochovaly například barokní kované mříže, kazatelna z roku 1767, lavice z 18. století i části původních povrchových úprav.
Oficiálním zasvěcením je Navštívení Panny Marie, nikoli svatý Jan Křtitel. K záměně může vést oltář svatého Jana Nepomuckého, který se v kostele nachází. Obraz Panny Marie Pomocné ve Skocích je požehnanou kopií pasovské předlohy. Originál prošel roku 2012 restaurováním a byl uložen v tepelském klášteře. Místní historiografie vykládá lidové zvolání Panenko Skákavá jako odvozené od označení Matka Boží ve Skoku; jde o místní výklad původu, nikoli o zcela jistě doložený fakt.
Vysídlení a postupný zánik vesnice
Poutní ruch oslabil po josefínských reformách. Zákaz procesí z roku 1784 omezil návštěvnost a kostel začal chátrat. V roce 1838 prameny zmiňují vážné problémy se střechou, později byla loď uzavřena pro bohoslužby. Změna nastala roku 1902, kdy patronát přešel na tepelský klášter. Opat Gilbert Johann Baptist Helmer nechal kostel v letech 1903 až 1904 opravit a následně vznikl také nový řeholní dům, takzvaný superiorát.
Po roce 1945 byli němečtí obyvatelé vysídleni. Církevní život dále omezil komunistický převrat a v dubnu 1950 byli internováni premonstráti z Teplé i skocký superior. V 60. letech proměnila okolní krajinu výstavba Žlutické přehradní nádrže, jejíž zatopené údolí přerušilo původní spojení se Žluticemi a Toužimí. Roku 1972 zůstaly ze Skoků zachovány pouze kostel, bývalý Schopfův hostinec, stodola a márnice. Kostel získal památkovou ochranu a na konci 60. a začátku 70. let se dočkal dílčích oprav, dlouhodobě však zůstával bez pravidelné péče.
Obnova, která pokračuje
Po roce 1989 byl opuštěný kostel opakovaně vykrádán a poškozován. Cenný obraz i část vybavení se podařilo uchránit uložením v tepelském klášteře. Kvůli dalšímu plenění byl kostel v roce 2005 zazděn; od roku 2007 se postupně znovu otevírá návštěvníkům.
Na záchraně místa se od roku 2006 podílí především spolek Pod střechou ve spolupráci s Kanonií premonstrátů v Teplé, městem Žlutice, Karlovarským krajem, dobrovolníky a dalšími podporovateli. Záchranné práce probíhaly v letech 2006 až 2010, později vznikly průzkumy a dokumentace pro další obnovu. V roce 2022 začala příprava projektu oprav střech a věží. Téhož roku získaly Skoky tři nové zvony, jejichž instalace byla dokončena v roce 2024. Obnoven byl také Rohrerův kříž a kříž Nejsvětější Trojice.
Krátká trasa mezi pozůstatky domů
Okruh kolem kostela měří přibližně kilometr a vede po červenobílé značce KČT kolem zbytků obytných i hospodářských staveb, zahrad a teras. Na hřbitově založeném roku 1749 jsou náhrobky původních německých obyvatel i poválečných dosídlenců. Obnovená márnice pochází přibližně z roku 1920.
Do Skoků se přichází od severu po polní cestě z Polomu. Za sucha bývá sjízdná, po dešti může být blátivá a nerovná. Parkování ani táboření na okolních soukromých zemědělských pozemcích není možné a vstup k vodárenské nádrži je zakázán. Kostel se otevírá podle aktuální dobrovolnické služby, větší skupiny je proto třeba objednat předem. Během sezony se tu koná program Živé Skoky s poutěmi, koncerty a dalšími duchovními i kulturními setkáními.