V Palackého ulici číslo 77, asi 250 metrů západně od železnického náměstí, stojí Prášilův mlýn. Najdete ho u vodní nádrže Bahňák, která souvisela s Ploužnickým potokem. Jeho největší zajímavostí je dochované vybavení: vedle strojů se zachovaly násypky i dřevěné konstrukce, díky nimž lze nahlédnout do někdejšího provozu.
Od vodního náhonu k válcovému mlýnu
Původně šlo o přízemní stavbu na umělém náhonu. Historie mlýna může sahat několik staletí do minulosti; z doložených vlastníků je znám Josef Breuer, který ho držel v roce 1842. S objektem je od roku 1923 spojena rodina Pleštilových.
Proměna v modernější provoz přišla roku 1938. Mlýn i s nádrží tehdy koupil František Prášil pro svého syna Oldřicha. Budovu nechal zvýšit o dvě podlaží a vybavit novou technologií od Akciové strojírny a slévárny Union v Českých Budějovicích. Z menšího vodního mlýna se stal válcový mlýn.
Provoz pro dva lidi
Kapacita sil činila 600 q obilí. V mlýnici byly šrotovací, vymílací i dvojitá stolice a denně se zde mohlo zpracovat přibližně 100 q žitné nebo pšeničné mouky. Celý provoz obsluhovali dva lidé.
O pohon se podle stavu vody starala Francisova turbína o výkonu 10 HP, instalovaná už v roce 1925. Asi po pěti hodinách ji střídal elektromotor s výkonem 30 HP. V mlýně se tak potkávaly různé etapy vývoje: vodní kolo připomínalo starší způsob pohonu, vedle něj pracovala turbína a elektrický motor.
Technické vybavení tvoří jen část dochovaného celku. Zrno se mezi jednotlivými částmi mlýna dopravovalo výtahy, mouka procházela rovinným vysévačem a nechyběl ani takzvaný fofr. Násypky a další dřevěné prvky sestavovali sekerníci, mimo jiné z modřínového dřeva. Právě spojení kovových strojů s dřevěnou konstrukcí utváří podobu mlýnice.
Rodinný příběh a konec mletí
V roce 1953 byl mlýn znárodněn. Vodní pohon zanikl a dál se mlelo už jen s využitím elektřiny. Objekt převzaly nejprve Pekárny a cukrárny Jičín, později národní podnik Mlýny a těstárny Pardubice. Provoz skončil na počátku 80. let; uvádějí se přitom dva různé roky, 1981 a 1984.
Po uzavření mlýn spravoval místní národní výbor. V roce 1991 se při restituci vrátil rodině stavebníka a od roku 2009 se obnovovala budova i její zařízení. S rodinou je spojená také mouka značky Prášilka. Dochovaly se účetní zápisky Oldřicha Prášila i jeho tovaryšský a výuční list z Třeboně.
Jediný dochovaný mlýn ve městě
V Železnici bývaly tři mlýny. Valcha zanikla a ze Šnejdárku se stala pila; Prášilův mlýn je jediným dochovaným objektem tohoto typu ve městě. Leží nedaleko historického centra, jehož jednotná klasicistní podoba vznikla po požáru v roce 1826. Historické jádro je dnes městskou památkovou zónou.
Po obnově sloužil mlýn také jako soukromá expozice mlynářství s komentovanými prohlídkami. Aktuální informace města Železnice uvádí, že objekt už veřejnosti přístupný není. Někdejší návštěvníci tak mohli vidět mlýnici a její vybavení, dnes ale tato možnost podle městských informací neplatí.