Hladinu Žehuňského rybníka nejlépe přehlédnete z hráze, po níž vede silnice II/328. Na dolním toku Cidliny mezi Žehuní a Choťovicemi se rozkládá vodní plocha o rozloze přibližně 258 hektarů. Rybník je dlouhý zhruba 5,5 kilometru a jeho hráz má v koruně asi 870 metrů. Krajina kolem něj ale není jen rozlehlou vodní hladinou: navazují na ni rákosiny, louky i další mokřadní stanoviště.
Od královského díla k dnešnímu rybníku
Rybník vznikal v letech 1492 až 1497, za vlády Ladislava Jagellonského. Od počátku šlo o královský rybník, vybudovaný v oblasti na rozhraní poděbradské a chlumecké říční oblasti. Voda z Cidliny tu po staletí sloužila k chovu ryb a ovlivňovala hospodaření s vodou v okolní krajině.
Královské vlastnictví trvalo podle historických materiálů obce do roku 1629. Tehdy bylo Chlumecko zapsáno do zemských desek Janu Oktaviánu Vchynskému ze Vchynic. Po restituci v roce 1992 se majetek včetně rybníka vrátil rodině Kinských; jako současní vlastníci jsou uváděni Giovanni Kinský dal Borgo a Pio Kinský dal Borgo.
Žehuňský rybník se v průběhu času měnil také technicky. V letech 1951 až 1955 proběhla významná rekonstrukce, při níž byla zvýšena hráz a upraveny výpustné i bezpečnostní objekty. Výlovy bývaly společenskou událostí a před rokem 1945 se podle údajů obce konaly obvykle jednou za dva roky. Dnes při nich historické pracovní postupy vystřídala mechanizace.
Rákosiny, mokřady a ptačí oblast
Od roku 2011 má Žehuňský rybník status národní přírodní památky. Chráněná oblast zahrnuje nejen vodní plochu, ale také pobřežní rákosiny, vlhké a mezofilní louky, vápnitá slatiniště a další biotopy. Právě pestré střídání vody, mokřadů a luk poskytuje zázemí druhům, které v běžné zemědělské krajině nacházejí prostor k životu jen obtížně.
Širší krajina je součástí ptačí oblasti Natura 2000 Žehuňský rybník – Obora Kněžičky, která má přibližně 1 963,9 hektaru. Jejím hlavním předmětem ochrany jsou bukáček malý a chřástal kropenatý. V rákosinách se vyskytují také bukač velký, chřástal malý a chřástal vodní. Při tahu a v zimě lze pozorovat například husy běločelé, ostralky štíhlé, volavky bílé, kormorány velké, morčáky velké nebo orla mořského.
Zajímavé podmínky vznikají, když se část dna obnaží. Mělké bahnité plochy pak využívají bahňáci, mimo jiné vodouši a jespáci. V širší ptačí oblasti se na podzimním tahu a v zimě může shromáždit až 8 000 vodních ptáků; na jaře jich bývá méně, nejvýše kolem 3 000. Přírodovědná hodnota území se neomezuje na ptactvo: žije tu také kriticky ohrožený vrkoč útlý a vyskytují se zde obojživelníci i vzácné bahenní pampelišky.
Co u Žehuně uvidíte při procházce
Západní břeh navazuje na zástavbu Žehuně, jihovýchodní část leží u Choťovic. Pohled z hráze doplňují dlouhé úseky hladiny a rákosin; okolí je vhodné k pozorování vodních ptáků, fotografování krajiny i procházce podél vody. Nejvíce příležitostí k pozorování přináší období tahu a zimování, kdy se ptáci střídají na hladině i na obnažených březích.
Národní přírodní památka zasahuje do katastrů Žehuň a Choťovice, její ochranné pásmo pokračuje směrem ke Končicím a Lovčicím u Nového Bydžova. Nedaleká Žehuňská obora představuje jiný typ krajiny: převažují v ní lesní porosty, zejména dubohabřiny, a leží v ní také Kopičácký rybník.
Rákosiny, louky a další části chráněného území jsou citlivými stanovišti, proto je třeba zůstávat na veřejně přístupných cestách, nevstupovat do rákosin a během hnízdní sezony ptáky zbytečně nerušit. Koupání se sice zmiňuje v historických materiálech, postupné zarůstání a proměnlivá přístupnost břehů z něj ale nedělají samozřejmou možnost návštěvy.