Zámek Lužec stojí na okraji stejnojmenné části Vroutku na Podbořansku, při silnici mezi Vroutkem a Lubencem. Na první pohled upoutá hlavně válcovou věží s cimbuřím, menší věžičkou a venkovním dřevěným schodištěm, které vede do patra. Areál je soukromý a nefunguje jako běžně přístupný státní zámek s pravidelnými prohlídkami. Před cestou je proto potřeba zjistit u vlastníka, zda je vstup možný; jistotu zatím představuje především pohled na památku zvenčí.
Počátky sahají ke dvoru a tvrzi
Nejstarší spolehlivá písemná zmínka o Lužci pochází z roku 1447. V místě tehdy stál dvůr a ves držel Ojíř z Očeděnic. Právě k tomuto období bývá někdy přiřazována také zdejší tvrz, prameny se však v datování rozcházejí. Město Vroutek ji spojuje s rokem 1447, zatímco Národní památkový ústav ji uvádí až k roku 1577. Pravděpodobně zanikla za třicetileté války.
Po starším osídlení zůstaly relikty konstrukcí a některé prostory s valenými klenbami a výsečemi. Lužec je zároveň veden jako území s archeologickými nálezy kategorie UAN I, tedy s jednoznačně potvrzeným výskytem archeologických nálezů. Při větších stavebních úpravách je proto nutné počítat s požadavky archeologické památkové péče.
V 16. století připadl Lužec Adamu Ferdinandovi Údrckému z Údrče. Po jeho zapojení do stavovského povstání došlo ke konfiskaci statku a v roce 1627 jej získal Jan Ludvík Nesslinger ze Schelchengrabu. Součástí areálu byl tehdy poplužní dvůr. Stavebněhistorický vývoj klade vznik původního raně barokního zámku přibližně do let 1665 až 1670.
Z poplužního dvora vzniklo romantické sídlo
Dnešní areál se utvářel postupně a není výsledkem jediné přestavby. V 19. století vyrostla v severním křídle poplužního dvora nová zámecká budova, při níž se využily také části staršího sídla. Marie Pachtová, rozená Štampachová, nechala objekt rozšířit a současně založila anglický park.
Za Josefa Marie Bärenreithera získal zámek podobu, kterou si s ním spojujeme dnes. Úpravy v romantickém duchu doplnily nároží válcovou věží, cimbuřím, malou věžičkou a venkovním dřevěným schodištěm. Stavba v sobě spojuje romantický historismus s prvky geometrické secese. Její vzhled tak odráží několik různých období i proměny představ majitelů o reprezentativním sídle.
Adelheid a roky chátrání
Po druhé světové válce přešel Lužec do státního vlastnictví. Od roku 1950 jej využíval Státní statek Lubenec: nejdříve jako ubytovnu, později jako sklad obilí. V roce 1967 se areál objevil ve filmu Adelheid režiséra Františka Vláčila. Před natáčením sice proběhly povrchové opravy, celkový stav opuštěného sídla ale zůstal výrazně poznamenaný zanedbanou údržbou.
Po desetiletích bez potřebných oprav se zřítila část střechy, severního průčelí i stropních konstrukcí. Poškozená byla také přízemní klenba. V rámci restitucí se zámek vrátil potomkům původních majitelů ve velmi špatném stavu a čekaly jej rozsáhlé statické i stavební zásahy.
Soukromá obnova stále pokračuje
Novou kapitolu začal psát majitel Miloslav Martínek v roce 2008. Od té doby se podařilo objekt staticky zajistit, opravit střechy a interiéry, obnovit venkovní schodiště a osadit okna. Na střechu se vrátila také věžička a změnilo se nádvoří, kde vznikla nová brána.
Lužec tak dnes spojuje archeologické stopy staršího sídla, pozůstatky poplužního dvora, raně barokní stavební etapu, romantické úpravy 19. století i náročnou obnovu po poválečném úpadku. K jeho příběhu patří také filmová minulost spojená s Vláčilovou Adelheid.