Jedním z dobrých způsobů, jak Vlčnov poznat, je vydat se po stopách Jiřího Jilíka. Po studiích učitelství na Masarykově univerzitě zde strávil devět let jako učitel základní školy. Právě zkušenosti z místní školy, obce a běžného života se později promítly do jeho literární i filmové tvorby.
Vlčnov, který se objevil v knize i filmu
Jilíkovy vzpomínky na školní prostředí daly vzniknout knize Pět statečných a staly se také základem filmu Pětka s hvězdičkou. Kniha zachycuje školní příhody, dětské rošťárny a drobné situace ze slovácké školy v 70. letech 20. století.
Nejde však o přesný záznam jediné vlčnovské třídy. Autor spojil vlastní vzpomínky s událostmi, které zažili jiní lidé a která se odehrála i na dalších místech. Kniha později vyšla také pod názvem U nás na Slovácku. Film vznikl podle Jilíkova scénáře, s Vlčnovem je spojen hlavně tematicky a inspiračně. Natáčel se v Čejkovicích, takže ve Vlčnově není třeba hledat konkrétní filmové kulisy, ale spíše prostředí a atmosféru, z nichž příběh vyrůstal.
Člověk za jízdou králů
Jilíkův vztah k Vlčnovu se neomezil na učitelskou práci. V roce 1972 se jako učitel a vedoucí tehdejší Osvětové besedy podílel na založení krojového plesu. Z této události se postupně stala také příležitost k veřejnému představení nového vlčnovského krále.
Později Jilík působil jako předseda pořadatelské organizace Jízdy králů a připravoval či moderoval programy Vlčnovských slavností. Vedle toho pracoval v regionální žurnalistice, ve Filmovém studiu Zlín, ve Slováckých novinách a ve Slováckém muzeu. Zabýval se historií, folklorem, lidovými obyčeji, regionální pamětí i lidovou magií.
Slavnost s kořeny v místní komunitě
Vlčnovská jízda králů patří k nejvýraznějším živým tradicím Slovácka. Od roku 2011 je zapsána na Reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Obcí při ní projíždějí krojovaní chlapci s králem a jeho družinou.
K jízdě se váže také vyprávění o Matyáši Korvínovi, který měl uprchnout v ženském přestrojení. Jde o tradovanou legendu, nikoli o historicky doloženou událost. Podstatnou součástí slavnosti je zapojení místních rodin, spolků, muzikantů, tanečníků a pořadatelů. Zvyk se tak nepředává jen jako program pro návštěvníky, ale mezi generacemi. Termín jízdy i doprovodné akce se mohou měnit.
Kroj jako znak Vlčnova
Při návštěvě obce si lze všimnout také jejího osobitého krojového typu. Od oděvu v jiných slováckých obcích se v některých detailech liší a stal se výrazným symbolem místní identity. K jeho širší popularizaci přispěla účast Vlčnovjanů na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895.
Další zastávkou může být památkově chráněná hospodářská usedlost čp. 65. V jejím dvoře sídlí Muzeum lidových pálenic, které přibližuje podomáckou výrobu slivovice a dalších ovocných destilátů na moravsko-slovenském pomezí. Expozice ukazuje praktickou stránku zdejšího života, která doplňuje obraz krojových slavností a folklorních vystoupení.
Literární cesta k Bílým Karpatům
Jilík se ve své tvorbě vydával i za hranice Vlčnova. Knihy Žítkovské čarování a Do země bohyní a zbojníků se zaměřují na Moravské Kopanice a podhůří Bílých Karpat. Autor v nich zachycuje žítkovské bohyně, lidovou magii, zapomenuté příběhy i dějiny krajiny na moravsko-slovenském pomezí.
Vlčnov tak spojuje několik vrstev jednoho regionu: školní vzpomínky, krojovou tradici, jízdu králů, historii lidových řemesel i příběhy směřující k Bílým Karpatům. Právě v této návaznosti lze číst místní krajinu i tvorbu Jiřího Jilíka.