Část Francisovy turbíny se v Továrně Poustka ukázala až po odklizení zeminy a navážky. V areálu se dochoval také výtah z konce 19. století, mohutné trámy, litinové sloupy i zazděné místnosti, které mohou souviset s někdejším energetickým provozem. Právě objevování těchto stop patří k tomu, co dělá z bývalé továrny zajímavé místo k návštěvě.
Areál leží v části Poustka obce Višňová, v údolí Smědé na Frýdlantsku. Je součástí průmyslové krajiny, která se rozvíjela u řek a potoků: voda tu nejprve poháněla mlýny a pily, později také tovární stroje.
Od mlýna k přádelně
Na místě stával vodní provoz s jezem a náhonem. Regionální materiály kladou první zmínky o mlýně do 16., případně 17. století a později tu pracovala také pila. V 80. letech 19. století se areál proměnil v průmyslový podnik. Odborné zdroje uvádějí, že přádelna Heinricha Müllera vznikla v roce 1886, zatímco regionální prameny připomínají přestavbu mlýna na textilní továrnu o rok později.
Podnik navazoval jako filiálka na závod v Hirschfelde. Vyráběly se tu hlavně lněné a konopné příze, ale také nitě, provazy, špagáty, tkaničky a obuvnické příze. Před první světovou válkou měla továrna podle odborných přehledů až 175 zaměstnanců a řadila se k významnějším podnikům regionu. Jednotlivé části areálu sloužily přádelně, niťárně i barvírně.
Jak důležitý byl vodní pohon, dokládá seznam vodních děl z roku 1930. U Poustky v něm stojí niťárna s Francisovou turbínou o výkonu 93,8 koňských sil. Když průtok nestačil, pomáhal parní stroj; továrna měla také vlastní kotelní a elektrárenské zázemí. Podle současných majitelů poháněla odkrytá turbína stroje přibližně kolem roku 1930, další její části mohou zůstávat pod navážkou.
Proměny výroby i dlouhé chátrání
Za první světové války výrobu omezoval nedostatek surovin. Textilní provoz skončil v souvislosti s hospodářskou krizí na začátku 30. let a podnik se přeorientoval na kovové zboží. Po druhé světové válce se areál stal součástí národního podniku Továrny stavebního kování Liberec.
Podle vzpomínek pamětníků, které uvádějí současní majitelé a regionální reportáže, se tu za války vyráběly také cigarety pro německý Wehrmacht. Jde o svědectví, nikoli o závěr jednoznačně doložený odbornou literaturou.
Po válce budovy sloužily mimo jiné zemědělství: byly tu sklady krmiva, sušárny obilí a podle dostupných informací také kravín. Provizorní využití stav budov zhoršovalo. Od 90. let některé části chátraly, jiné zbourali a z rozsáhlého komplexu zůstalo jen torzo.
Areál, který znovu slouží lidem
Nová etapa začala v roce 2020, kdy Továrnu Poustka získali Zbyněk Šafránek a Honza Bui. Obnovu vedou postupně, po jednotlivých objektech, nikoli jako rychlý developerský projekt. Část oprav pomáhají financovat nájemci, kteří v opravených prostorách provozují vlastní činnost.
Při úklidu a stavebních pracích se našlo také šest zazděných místností. Majitelé je spojují s možným někdejším provozem parní elektrárny, potvrdit to však může až další průzkum. Dochovaný výtah vyrobila liberecká firma Jung a Rachel, která patřila k průkopníkům výtahářství v českých zemích.
Poustka dnes není klasickým muzeem s vitrínami a pravidelnou otevírací dobou. V areálu funguje chráněná dílna, řemeslné provozy, kanceláře, truhlářství, studio zaměřené na cvičení a meditaci i dílna na filmové a divadelní rekvizity. Využívají se tu také původní textilní stroje při výrobě ponožek a v jedné z budov vznikly byty. Historické prvky tak zůstávají součástí pracovního prostředí, nikoli oddělenou expozicí.
Další plány zahrnují opravy fasád a budov, zpřístupnění některých technologií, vyčištění náhonu a úpravu prostoru u Smědé. Obnova vodního pohonu závisí také na stavu jezu, který poškodila povodeň v roce 2010. Prohlídky se konají především při dnech otevřených dveří a dalších akcích; rozsah přístupných míst se mění podle toho, kde právě pokračují práce.