V Třebařově se Třebařovský potok dostává nad odpadní kanál, kterým odtékala voda od mlýna. Potok i kanál tudy vedou každý svou trasou. Právě toto neobvyklé křížení dává akvaduktu jeho smysl: voda z potoka mohla překonat kanál, aniž se s ním smísila.
Kanál pokračuje pod potokem
Odpadní kanál měří přes 80 metrů a je samostatnou součástí vodního díla, nikoli délkou samotného akvaduktu. Přibližně od roku 1912 byla jeho část zakryta betonovou klenbou, takže dnes nemusí být celý průběh na první pohled zřejmý.
Kamenná konstrukce nese letopočet 1840 vytesaný do jednoho z kvádrů. Je možné, že jí předcházela dřevěná stavba, její existenci však nelze považovat za jistou. O možných starších kořenech vodního systému se uvažuje v souvislosti s klášterem Koruna Panny Marie, který byl v Třebařově založen roku 1267. Mniši mohli stát u vzniku mlýna nebo jeho vodního zařízení, přímý doklad o tom, že akvadukt pochází už ze 13. století, ale není k dispozici.
Náhon zásoboval také rybníky
Celé zařízení využívalo vodu z Moravské Sázavy. Náhon měl podle popisů přibližně dva a půl kilometru a přiváděl vodu nejen k mlýnu, ale také k několika rybníkům. Na dně Mlýnského rybníka se zachovaly zbytky kůlů, na nichž spočívaly vantroky – žlaby vedoucí vodu k mlýnskému zařízení.
Akvadukt tak připomíná jen jednu část propojené soustavy náhonu, rybníků, kanálu a mlýna. Po zániku mlýna se zachovala budova vodní elektrárny. V roce 2019 se její přeměna na malé muzeum uváděla jako záměr majitele, nikoli jako potvrzené otevření muzea.
Stavba po odkrývání čeká na další práce
Nánosy postupně zakrývaly části vodního díla. S odkrýváním akvaduktu a kanálu se začalo v roce 2012; podílel se na něm Vladislav Kyselica s pomocníky. Obecní zpravodaj v roce 2024 popsal technický stav jako nevyhovující a zaznamenal práci dělníků i restaurátorů. Zpráva sama o sobě nepotvrzuje, že jsou opravy dokončené.
Veřejná otevírací doba ani pravidelné prohlídky nejsou potvrzené. Zmiňované plavby kanálem proto nelze považovat za běžně dostupnou službu bez předchozí domluvy.