Jen pár kilometrů od Karlovy Studánky leží Suchá Rudná, místní část Světlé Hory. V okolních lesích se dodnes dají rozpoznat pozůstatky po dobývání zlata: jámy, propadliny, odvaly i stopy po práci s vodou. Největší zdejší zajímavostí tak není osvětlená podzemní trasa, ale krajina, ve které zůstaly stopy po hornících.
Stopy po těžbě vedou až do 13. století
Suchá Rudná patří k Andělskohorskému rudnímu revíru, jednomu z významných zlatorudných území Moravy a Slezska. Revír zahrnuje také okolí Andělské Hory, Vrbna pod Pradědem, Podlesí, Karlovy Studánky a Ludvíkova. Zlato se zde nachází hlavně v křemenných a karbonátových žilách a žilnících, které doprovázejí mimo jiné pyrit, galenit a arzenopyrit.
Nejstarší doložené dobývání v okolí začínalo na povrchu. Horníci zpracovávali zlatonosné rozsypy i zvětralé horní části ložisek a vytěžený materiál promývali vodou v rýžovnických pracovištích. Suchá Rudná se v písemných pramenech poprvé objevuje roku 1405, počátky těžby však mohou být starší. Odborníci připouštějí souvislost se založením Bruntálu krátce před rokem 1213, přímý doklad tak rané těžby v Suché Rudné ale chybí.
Výzkum na západním okraji obce přinesl důkaz o práci v této oblasti už ve 13. století. V letech 2012 a 2013 archeologové za penzionem Holzberg odkryli dřevěný pracovní areál, který se nacházel na dně zasypané povrchové dobývky. Jáma byla hluboká až šest metrů. Z 99 zkoumaných vzorků dřeva většina pocházela ze stromů skácených v letech 1186/1187 až 1234; nejpravděpodobnější doba fungování naleziště spadá do let 1224 až 1231.
Mezi nálezy byly opracované desky a kůly, části dřevěných nádob či sít, dvě špachtle, kousek kožené boty a drobný kovový nýtek. Dřevěné konstrukce zřejmě netvořily samotné rýžovnické splavy. Mohlo jít o bočnice, podlahy a další pracovní zázemí; vlastní splavy mohly být přenosné a po dokončení práce se odnášely.
V jednom prostoru se střídalo dobývání, rýžování, usazování znovu zpracovávaného materiálu, odkládání odpadu i postupné zasypávání jámy. Nález tak ukazuje nejen to, jak se získávalo zlato, ale také jak bylo uspořádáno každodenní pracovní zázemí.
Velká žíla a další hornické pozůstatky
V lesích se dochovaly povrchové dobývky pojmenované Měkká žíla, Velká žíla a Podmáslí. Najít tu lze jámy, šachtice, haldy a odvaly, stejně jako pozůstatky úpraven rud, vodních kanálů a nádrží. Nejvíce stop se soustřeďuje v okolí Anenského vrchu, Hlásky a Vysoké. V oblasti Kyselka–Vysoká zůstaly také sejpy, zářezy a strouhy, které souvisejí s rýžováním a úpravou sedimentů.
Velká žíla se nachází asi 400 metrů severně od obce. Systém dobývek, jam a štol se táhne nejméně 200 metrů. Pokud se započítá také štola Marie Pomocné, dosahuje celková délka přibližně 450 metrů; dobývka je místy široká kolem 30 metrů. Výrazná propadlina měří zhruba 90 metrů a dosahuje hloubky až osm metrů. Podle geologů může připomínat starší etapu těžby, pravděpodobně před 16. stoletím.
Ložisko bylo vydobyto nejméně do hloubky 40 metrů. V 18. století ho podfárala štola Marie Pomocné, ražená v délce přibližně 530 metrů. Ve Velké žíle se pracovalo také později, například v jámách Jan Stětí a Marie Pomocná v 17. a 18. století. Dolování v okolí tedy pokračovalo i po středověku.
Do štol se nevydávejte
Součástí zdejších důlních pozůstatků je také štola Liščí díra, ražená v 17. století v západní stěně dobývky Měkká žíla. V posledních letech se objevily dokumenty o opravách opuštěného důlního díla a dalších objektů; samy o sobě však neznamenají, že jsou štoly přístupné veřejnosti.
Pro návštěvníky je vhodnější pozorovat povrchové stopy v krajině. Ne všude se k nim dá snadno dojít a některými místy nevedou cesty. Při pohybu v terénu je třeba počítat s lesním provozem, respektovat vlastníky pozemků i chráněnou přírodu. Do opuštěných štol nevstupujte: mohou být nestabilní, zatopené nebo zabezpečené. Liščí díra je navíc uváděna jako zimoviště netopýrů, což je také důvod případných uzávěr.
V obci stojí kaple Nejsvětější Trojice, jejíž vznik různé prameny kladou do 18. století.