Při pohledu na Štěchovický most, jehož oficiální název zní Most Dr. Edvarda Beneše, je dobře vidět, proč se stal výraznou dominantou vltavského údolí. Stavba spojuje Štěchovice s Brunšovem a její hlavní pole má rozpětí 113,8 metru. Včetně nájezdů měří celý most 141 metrů.
V době otevření šlo o první československý železobetonový most s rozpětím přesahujícím 100 metrů. Dnes je most památkově chráněný a stále slouží jako veřejná silniční komunikace. Zároveň patří k místům, kde lze z veřejně přístupných stanovišť dobře sledovat spojení technické konstrukce s okolní krajinou.
Na místě přívozu vyrostlo moderní spojení
Ještě před stavbou mostu zajišťoval dopravu mezi oběma břehy Vltavy přívoz. Nová konstrukce vznikala v letech 1937 až 1939 a práce trvaly zhruba 22 měsíců. Slavnostní otevření se konalo 20. května 1939.
Autorem projektu byl inženýr Miloslav Klement, který působil také na Pražském hradě a spolupracoval s Josipem Plečnikem. Samotnou realizaci vedla firma inženýra J. Kindla. Most tehdy nebyl vnímán pouze jako dopravní usnadnění, ale také jako stavba s výraznou architektonickou podobou odpovídající modernímu výrazu první republiky.
Jak most drží pohromadě
Nosnou část tvoří dva parabolické železobetonové oblouky. Jejich průřez není plný, ale dutý a komůrkový. Oblouky spojuje šest příčných ztužidel, která pomáhají celé konstrukci udržet potřebnou tuhost.
Vozovka je zavěšena na čtrnácti ocelových táhlech. Rozmístěna jsou přibližně po šesti metrech, takže při pohledu z boku vytvářejí pravidelný rytmus. Mostovka má šířku 9,2 metru a od obou okrajů směrem ke středu stoupá přibližně v pětiprocentním sklonu. Původně ji chránily dřevěné špalíky, později je nahradil asfalt.
Dobovou úroveň stavitelství dokládá také uváděná krychelná pevnost použitého betonu, která dosahovala až 678 kilogramů na centimetr čtvereční. Tento údaj se vztahuje ke kvalitě tehdejšího materiálu, nikoli k dnešnímu celkovému posouzení mostu. Nájezdy doplňuje kyklopské kamenné zdivo. Původní vzhled dotvářelo konstruktivistické zábradlí, osvětlení zavěšené na příčných ztužidlech a hodiny na štěchovické straně.
Výbušniny se do oblouků nakonec nedostaly
Na konci druhé světové války měl most zmizet. Němečtí ženisté do jeho betonových oblouků vysekali otvory určené pro nálože, samotné výbušniny však už neosadili. Konstrukce proto zůstala stát. Po válce bylo třeba opravit poškozená místa i mostovku a most následně dostal jméno po prezidentu Edvardu Benešovi.
V období komunistického režimu se toto pojmenování nepoužívalo. Název Most Dr. Edvarda Beneše se vrátil v roce 1990. Stavba přitom musela čelit i přírodním zkouškám. Už v roce 1940 ji zasáhl nápor ledových ker, při němž se mimo jiné poškodilo zábradlí a spadly mostní hodiny. Velkou vodu přečkala také v roce 2002.
Výhled na oblouky i technickou památku
Štěchovický most nejlépe vynikne z bočního pohledu od řeky nebo z jiných veřejně přístupných míst v okolí. Právě odtud je možné vnímat celé oblouky, zavěšenou vozovku i kamenné nájezdy v kontextu vltavského údolí.
Rozsáhlá oprava proběhla v roce 1995. Další rekonstrukce začala v dubnu 2024 a jejím cílem je prodloužit životnost mostu a zvýšit jeho zatížitelnost při zachování původního vzhledu a co největšího množství historických konstrukcí. Kvůli obnově bylo nutné změnit způsob zesílení závěsů a nové prvky kotvit vně nosné konstrukce. Průzkumy navíc naznačily, že původní nátěr mohl být spíše šedý než okrový.
Most není muzeálním objektem s návštěvní dobou, ale součástí běžného silničního provozu. Při prohlídce je proto nutné respektovat dopravní režim a případná omezení. Ve Štěchovicích tak lze zblízka poznat stavbu, v níž se potkává předválečná technika, válečné dějiny i každodenní provoz mostu, který se dochoval dodnes.