Smilkovský zámek stojí přibližně pět kilometrů jižně od Votic, na východním okraji obce nedaleko rybníků Příkop a Mlýnský. Nejzajímavější část památkového areálu se však nenachází uvnitř zámecké budovy. Na severozápadním svahu zůstaly stopy někdejšího barokního theatronu – terasovité zahrady, která měla působit jako venkovní jeviště.
Nešlo o samostatnou divadelní stavbu. Prostor vznikl úpravou svahu pomocí teras, schodišť, ramp, opěrných zdí a vodního prvku. Společně se sochařskou výzdobou vytvářely kompozici určenou nejen k odpočinku, ale také k reprezentaci a společenskému životu šlechtického sídla.
Zámek s historií staršího sídla
Dnešní zámek tvoří patrová dvoukřídlá budova s půdorysem ve tvaru písmene L. Podle památkového popisu mohl vzniknout na místě starší tvrze. Jeho současná podoba se začala pravděpodobně utvářet na konci 17. století a v dalších letech prošla několika úpravami.
Součástí chráněného areálu je také kaple svaté Anny, takzvaný nový dům, menší domeček, hospodářské a zahradní objekty, kašna, park a samotný theatron. Smilkov proto představuje historický celek, nikoli pouze izolovanou zámeckou budovu.
Výrazně se do podoby panství zapsalo 18. století. Smilkov tehdy vlastnili mimo jiné Voračičtí z Paběnic, Metternichové a Bissingenové. Právě Jan Jindřich z Bissingenu nechal v polovině století vybudovat zahradní kompozici a pokračoval ve zvelebování panství. Kolem roku 1750 k němu připojil také Heřmaničky a Dědkov.
Terasy, jezírko a sochařská výzdoba
Theatron byl založen na svahu severně od zámku. Terasy navazovaly na výraznou středovou osu a měly návštěvníka vést prostorem podobně jako hlediště a jeviště. Před nimi se nacházelo pravoúhlé jezírko, které dnes už neexistuje. Uprostřed kompozice stály tři sochy, po stranách pak vázy.
Další výzdobu tvořily alegorické postavy a dekorativní prvky z červeného pískovce. Na jejich zhotovení se podle regionálních údajů podíleli plzeňský sochař Lazar Widman a místní mistr Tomáš Hatlák. Některá původní díla se dochovala, ale nejsou rozmístěna na původních místech. Nacházejí se například v oranžerii, na nádvoří nebo v interiéru zámku. Zanikly naopak některé vázy, jezírko a nejméně jedna socha.
Východně od zámku lze najít také další část pravidelné barokní zahrady. Tvoří ji tři výškově odstupňované partery se schodišti, habrovými boskety, umělou jeskyní a sochou Herkula. Theatron tak nebyl jediným zahradním prvkem, který v Smilkově pracoval s osou, pravidelností a postupným stoupáním terénu.
Silnice změnila podobu areálu
Původně propojenou kompozici rozdělila v roce 1811 silnice. Theatron se tím ocitl ve dvou částech a zanikly některé původní prostorové vztahy. Dnešní návštěvník proto neuvidí úplně zachovanou barokní zahradu, ale její fragmenty rozptýlené v upraveném terénu a v dalších částech areálu.
Stále je však patrné, že tvůrci záměrně využili výškový rozdíl svahu, průhledy i centrální uspořádání. Zahrada měla být působivá při pohledu na zámek i okolní krajinu a zároveň ukazovala společenské postavení svých majitelů.
Areál není běžně přístupný
Po druhé světové válce sloužil zámek jako domov důchodců. Tento provoz skončil v roce 1996. Poté přišly restituce, majetkové spory a období chátrání, které zasáhlo zámek i další stavby. Památková ochrana se dnes vztahuje na celý historicky cenný soubor, u řady objektů ale upozorňuje na špatný stavebně-technický stav.
Smilkovský areál není běžně otevřený jako návštěvnický objekt. Do oplocených částí, budov ani na terasy se proto bez svolení vlastníka vstupovat nesmí. Z veřejně přístupného okolí lze přesto vnímat rozdíl mezi zámkem, pravidelnými zahradními terasami a krajinářským parkem. Právě jejich vzájemné propojení dnes připomíná původní barokní představu sídla zasazeného do krajiny.