V domě č. p. 74 v Aleji Johanky z Rožmitálu se zachovala malá cvokařská dílna, takzvaný veřtat. Právě tady se u výhně a pracovního špalku zpracovával kov na hřebíky, skoby, cvočky nebo šerky. Soukromé Cvokařské muzeum ukazuje původní zázemí řemesla i předměty, které z něj vycházely.
Co uvidíte ve veřtatu
Expozici tvoří kovadlo, výheň, cvokařská kladiva i nástroje určené k uchopení žhavého drátu a rozpracovaných výrobků. Vystaveny jsou také hřebíky a hřeby, skoby, kramle, nýty, cvočky a šerky. Ty se používaly mimo jiné při okování obuvi; vystavená okovaná bota ukazuje, jak kovové prvky pomáhaly každodenním věcem lépe odolávat opotřebení.
Veřtat býval součástí domku řemeslníka a patřil k jednoduchým domácím dílnám. Muzeum vedle něj nabízí místnost s panely o historii cvokařství, postupech výroby a dějinách Starého Rožmitálu. Expozici doplňují staré fotografie, pohlednice, mapy a informace o místních zvycích, nářečí i osobnostech.
Tisíc cvočků za den
Cvokařství, někdy nazývané také cvočkářství, se v Podbrdsku postupně oddělilo od kovářství. Navazovalo na výrobu hřebíků, která je v regionu doložena už v 15. století. Ve Starém Rožmitále a okolních vesnicích se řemeslo udrželo téměř tři století a mnoha rodinám přinášelo příjem vedle zemědělství.
Práce vyžadovala přesnost, šikovnost i vytrvalost. U jedné výhně a špalku často pracovali dva lidé. Podle dobových popularizačních údajů mohl jeden cvokař vyrobit za den přibližně tisíc cvočků; na každý připadalo zhruba čtyřicet úderů kladivem. Konkrétní výkon se měnil podle výrobku i pracovního postupu.
Od vojenské obuvi k zániku řemesla
Po cvočcích a šerkách byla poptávka zejména mezi obuvníky. Významnou část zakázek tvořila vojenská obuv, jejíž kovové prvky zvyšovaly odolnost. Během první a druhé světové války se v místních dílnách vyráběly miliony cvočků pro vojenská bagančata.
Na začátku 20. století bylo v širším okolí Rožmitálu asi sto dílen a pracovalo v nich přibližně pět set cvokařů. Podle místních historických podkladů se řemeslo na Rožmitálsku rozšířilo téměř do každého druhého stavení. Průmyslové technologie začaly podobu cvočkářství v širším Podbrdsku výrazně měnit už od 40. let 19. století. Válečná období výrobu krátce oživila, později se však přesouvala do družstev a domácí dílny ztrácely význam. Konec přinesla 50. léta 20. století a také rozšíření lepených podrážek, které kovové cvočky tolik nepotřebovaly.
Procházka Starým Rožmitálem
Muzeum otevřeli v roce 2011 z iniciativy majitele domu, jehož manželčina rodina měla k cvokařství blízko. Návštěvu lze spojit s cestou z Rožmitálu podél Podzámeckého rybníka Alejí Johanky z Rožmitálu. Nedaleko se nachází farní kostel Povýšení svatého Kříže a hřbitov s hrobem Jakuba Jana Ryby; pokračovat lze také do Podbrdského muzea.
Vstup do soukromého muzea je zdarma. Pro rok 2026 je uváděn sezonní provoz denně od 28. března do 4. října, od rána do soumraku, bez pevné otevírací doby a stálého dozoru. Autem se jako cíl doporučuje zadat Cvokařskou ulici, pěšky se k muzeu z centra dostanete Alejí Johanky z Rožmitálu.