Rajhradská sladovna stojí v těsném sousedství železniční stanice a dodnes využívá postup, při němž ječmen nejprve přijme vodu, nechá se několik dní klíčit a potom se suší na hvozdu. Jde o pomalejší a prostorově náročnější způsob výroby, který se v Česku zachoval už jen v několika provozech. Od září 2000 je sladovna propojena s pivovarem Bernard, pro nějž představuje největšího odběratele.
Podnik založený rajhradskými hospodáři
Provoz začal v roce 1872 pod názvem Rolnická akciová sladovna. Za jeho vznikem stáli zemědělci z Rajhradu a okolí, kteří chtěli lépe zužitkovat úrodu sladovnického ječmene. Při založení sehrál důležitou roli tehdejší starosta Jan Hrůza.
Umístění u kolejí mělo praktický význam. Železnice usnadňovala přísun obilí i odesílání hotového sladu odběratelům. Také dnes pochází ječmen především z okolí Brna a z Vysočiny. Rajhradská sladovna tak zůstává napojená na místní zemědělskou krajinu, přestože její produkce putuje po jižní Moravě, do dalších částí Česka i do zahraničí.
Požár, války a několikerá obnova
Historie podniku nebyla nepřerušená. Během první světové války se v něm slad nevyráběl a areál sloužil k sušení zeleniny pro rakouskou armádu. Dne 25. srpna 1919 sladovna vyhořela. V roce 1921 se spojila s brněnskou akciovou společností Moravia, na další obnovu však došlo až na konci dvacátých let.
O nové podobě provozu se rozhodlo v prosinci 1927. Už následující rok vznikla budova podle projektu mnichovského architekta Wierdemanna. Areál později zasáhly také boje o Rajhrad na sklonku druhé světové války. Historické materiály zmiňují rovněž válečnou výrobu strojů pro armádu. Po rekonstrukci v roce 1950 se výroba znovu rozběhla v roce 1951 a v dalších desetiletích sladovna fungovala v rámci Obchodních sladoven.
Jak se z ječmene stává slad
Tradiční humnový postup začíná namáčením zrna. Jakmile ječmen získá potřebnou vlhkost, rozprostře se na humnech – podlahách v chladných a tmavých prostorách. Několik dní zde klíčí a sladovníci průběžně kontrolují jeho stav i průběh klíčení.
Naklíčené zrno pak putuje na hvozd. Tam se suší při určité teplotě a po určitou dobu, což ovlivňuje barvu i výsledné vlastnosti sladu. Po hvozdění se odstraní klíčky, kterým se říká sladový květ. Ten se dále využívá jako krmivo pro zvířata. Hotový slad se následně skladuje a expeduje do pivovarů.
Humnové sladování potřebuje více času a místa než průmyslové metody. Právě díky přirozenému klíčení a ruční kontrole ale tento způsob stále vyhledávají sládci, kteří z něj chtějí získat surovinu pro tradiční český ležák. Rajhrad patří k posledním místům v zemi, kde se tento postup stále používá.
Slad pro Bernard i odběratele v zahraničí
Roční produkce se uvádí přibližně ve výši 6 000 tun tradičního českého sladu. Jde o orientační údaj, nikoli o přesně potvrzený současný objem. Největší část odebírá Bernard, další slad míří k českým minipivovarům a zahraničním zákazníkům.
Mezinárodní obchod přitom není novinkou posledních let. Už záznamy ze třicátých let 20. století dokládají kontakty s Francií, Belgií, Nizozemskem, Švýcarskem, Itálií, Rakouskem a Severní Amerikou. Sladovna bývá označována za největší humnový provoz svého druhu, někdy dokonce za největší na světě nebo ve střední Evropě. Tato označení je třeba chápat jako provozní či propagační charakteristiku; nepochybné však je, že rajhradský podnik patří k významným dokladům tradiční sladovnické technologie.
Co čekat při návštěvě Rajhradu
Sladovnu najdete na adrese Palackého 135, nedaleko železniční stanice. Nejde o běžně přístupnou památku s pravidelnou otevírací dobou, takže případnou prohlídku nebo fotografování areálu je nutné předem domluvit s provozovatelem.
Zvenčí lze místo vnímat jako součást širšího příběhu Rajhradu, v němž se potkává zemědělství, železnice, průmysl a pivovarnictví. Výlet lze spojit s návštěvou benediktinského kláštera, poznáním železniční historie města a jeho zemědělského zázemí. Právě u kolejí tak dodnes stojí podnik, který propojuje moravský ječmen s pivem vyráběným v pivovarech.