Čtyři podzemní podlaží, telefonní ústředny i prostory pro život personálu. Přáslavický bunkr, známý také jako Akce 025, měl v případě konfliktu udržet v provozu strategické spojení. Nebyl tedy určen hlavně k ukrytí lidí před jaderným útokem, ale k zajištění komunikace i po ničivém zásahu.
V objektu fungovala civilní i vojenská telefonní ústředna a armádní šifrovací technika. Vedla tudy také Mezinárodní koaxiální kabelová magistrála MKKM1, která podle provozovatele spojovala Moskvu s Berlínem. Přáslavice byly jedním ze sedmi zodolněných bodů utajované československé spojovací sítě.
Podzemní provoz měl vydržet až deset dní
Bunkr vznikl v prostoru bývalého kamenolomu. Betonová stavba byla zapuštěna do terénu a její povrch upravili tak, aby zařízení zůstalo co nejméně nápadné. Výstavba začala v roce 1968, zkušební provoz se rozběhl koncem roku 1975 a dokončený objekt začal sloužit o rok později.
Podzemní část zabírá přibližně 10 000 metrů čtverečních, tedy plochu zhruba dvou fotbalových hřišť. Má čtyři patra, zatímco celý areál jich má šest. Vedle telekomunikačních sálů tu byly kanceláře, ložnice, kuchyně, záložní energetické prostory i filtrační a dekontaminační komory. Zásoby a vybavení měly personálu umožnit fungovat až deset dní bez vnějšího zásobování.
Část dobových zařízení se podařilo znovu uvést do provozu. Při prohlídce tak nejde jen o pohled na historické technologie: samotné členění bunkru ukazuje, jak byl připraven na konkrétní krizovou situaci.
Co znamená „Za 9 dní do Lyonu“
Tematická prohlídka Za 9 dní do Lyonu zasazuje podzemní objekt do plánů Varšavské smlouvy. Její název odkazuje k představě rychlého postupu vojsk do západní Evropy. Neznamená však, že by československá armáda měla podle jednoho pevně daného plánu dorazit do Lyonu přesně za devět dní; jde o zjednodušené vyjádření tehdejších operačních představ.
Československo mělo díky své poloze představovat důležitý nástupní prostor západního křídla Varšavské smlouvy. Po mobilizaci mohla armáda čítat přibližně 270 000 vojáků. Materiály Ministerstva obrany popisují původní plán postupu přes Německo k Rýnu a později také pokračování do Francie. Jeden z uváděných scénářů počítal se 131 jadernými údery.
Výklad se věnuje také jaderné strategii a skladům jaderné munice. Jejich vybudování na československém území umožnila dohoda se Sovětským svazem z roku 1965. Plány, které na mapě mohou působit abstraktně, se v prostředí bunkru propojují s konkrétním místem určeným k udržení spojení v době krize.
Dokument z roku 1968 hledal cestu z konfrontace
Součástí programu je i Memorandum 68, skutečný vojenskopolitický dokument, který vznikl na jaře 1968 na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda. Jeho autoři formulovali československé zájmy v době napětí mezi NATO a Varšavskou smlouvou a hledali způsob, jak z mocenské konfrontace vystoupit.
Text upozorňoval na katastrofální důsledky, jaké by evropský jaderný konflikt měl pro Československo. V květnu 1968 jej podepsalo třicet lidí a dokument byl předán nejvyšším státním představitelům. Vedle vojenských plánů připomíná i snahu pojmenovat, co by střet velmocí znamenal pro zemi ležící mezi dvěma mocenskými bloky.
Prohlídka vede čtyřmi podlažími
Bunkr byl odtajněn v roce 2016 a veřejnosti se otevřel v červnu 2022. Patřil k objektům s nejvyšším stupněm utajení. Na jeho stavbě pracovali lidé z různých částí Československa, kteří podle popisů někdy ani nevěděli, jaké zařízení budují. Vojáci měli přicházet v civilním oblečení a převlékat se až uvnitř areálu.
Program Za 9 dní do Lyonu provází Michal Berka a trvá přibližně 150 minut. Trasa vede čtyřmi podlažími a zahrnuje i delší pobyt v uzavřeném podzemí. V závěru se výklad přesouvá od studené války k současnosti a zabývá se špionáží, dezinformacemi, hybridním působením i informačním prostorem jako možným bojištěm.
V bunkru je přibližně 18 °C a návštěvníky čekají schodiště. Děti mladší šesti let se prohlídek neúčastní; termíny se vypisují průběžně v rezervačním systému.