České korunovační klenoty patří k nejvzácnějším předmětům uloženým na Pražském hradě. Veřejnost je však běžně nevidí a zpřístupňují se pouze při mimořádných příležitostech. Jejich příběh se přitom neomezuje na středověké panovníky. Významný zlom přišel v roce 1791, kdy se na základě rozhodnutí císaře Leopolda II. vrátily z Vídně do Prahy.
O návrat požádaly české stavy a panovník jejich žádosti vyhověl. Klenoty byly znovu uloženy v chrámu sv. Víta, v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí. Praha se tak opět stala místem, s nímž byly české královské insignie přímo spojeny.
Praha se chystala na korunovaci
V roce 1791 byly české země součástí habsburské monarchie. Přesun klenotů proto nebyl výrazem odporu vůči císaři, protože s ním souhlasil samotný habsburský panovník. Pro české stavy a obyvatele ale událost znamenala mnohem víc než pouhé převezení cenných předmětů. Připomněla historické postavení Českého království a jeho vlastní tradici.
Návrat provázely slavnostní mše, procesí, hudba a iluminace. Dvorní dekret, který jej umožnil, byl vydán 30. července 1791. O několik týdnů později, 6. září, byl Leopold II. v Praze korunován českým králem. Návrat klenotů a korunovace spolu úzce souvisely, nešlo však o jednu událost: insignie dorazily do Prahy dříve a vytvořily pro korunovaci důležité symbolické pozadí.
Právě tehdy začaly být klenoty silněji vnímány také jako součást českých dějin a vlastenecké identity. Samotný návrat nelze označit za počátek českého národního obrození. Přispěl však k novému zájmu o historické symboly země v době, kdy se proměňovalo chápání národa i státnosti.
Nešlo jen o Svatováclavskou korunu
Když se řekne české korunovační klenoty, většina lidí si vybaví především Svatováclavskou korunu. Soubor je ale rozsáhlejší. Patří do něj také královské žezlo, královské jablko, korunovační roucho a další související části oděvu.
Do Prahy se roku 1791 nevrátily všechny insignie spojované s dobou Karla IV. Starší gotické žezlo a jablko zůstaly ve Vídni. Český soubor naopak získal pozdější renesanční žezlo a jablko, které se v habsburské době používaly při českých korunovacích. Právě tyto předměty jsou od roku 1791 z právního hlediska považovány za součást českých korunovačních klenotů.
Poklad pod ochranou sedmi klíčů
S novým uložením klenotů v Praze se spojila také tradice sedmi klíčů. Tehdejší úschovu zajišťovaly železné dveře s pěti zámky a zvláštní skříň se dvěma dalšími. K otevření bylo nutné, aby se sešlo více oprávněných osob, takže s klenoty nemohl samostatně nakládat jediný člověk.
Tento princip společné odpovědnosti trvá dodnes. Korunní komoru lze otevřít pouze za přítomnosti sedmi držitelů klíčů: prezidenta republiky, předsedy vlády, představitelů obou komor Parlamentu, pražského arcibiskupa, probošta metropolitní kapituly a primátora Prahy. Rozdělení klíčů mezi různé představitele připomíná, že klenoty nejsou majetkem jediné instituce, ale náleží celému státu.
Co návštěvník Pražského hradu uvidí
Koruna, žezlo a jablko jsou trvale uložené v Korunní komoře chrámu sv. Víta. Korunovační roucho se nachází odděleně v klimatizovaném depozitáři. Originály se běžně nevystavují, takže každé jejich zpřístupnění má podobu mimořádné události. Kopie klenotů si lze prohlédnout ve Starém královském paláci.
Příběh návratu z roku 1791 dodává návštěvě Pražského hradu další vrstvu. Klenoty propojují období středověkého českého království, habsburských korunovací i dnešní republiky. Jejich význam proto nespočívá pouze ve zlatě, drahokamech a stáří, ale také v paměti země, jejíž dějiny se po staletí odehrávaly na Hradě nad Prahou.
Pražský hrad, 119 08, Hradčany, Praha 1. Výstavy i režim zpřístupnění klenotů se mění.