V Poličce se dá projít kolem domů, před nimiž dnes leží mosazné kameny se jmény židovských obyvatel města. Připomínají 33 lidí deportovaných za nacistické okupace; většina z nich se už nevrátila. Jednotlivá zastavení jsou rozesetá po několika ulicích a doplňuje je nový pomník na centrálním hřbitově.
Trasa začíná v Riegrově ulici
První kameny přibyly v roce 2022 před domem na adrese Riegrova 25. Devět destiček zde připomíná pět členů rodiny Deutschovy, tři členy rodiny Šlesingerovy a Gustava Fuchse. Všichni byli 5. prosince 1942 deportováni přes sběrný tábor v Pardubicích a Terezín do Osvětimi.
O několik domů dál, u čísla 36, je šest kamenů. Patří Otovi Schlesingerovi, jeho matce Eleonoře, manželce Zdeňce a dětem Trudě a Jiřímu. Šestým připomínaným je Leo Schneier, který rodině pomáhal. U domu Riegrova 41 leží dalších devět kamenů za sedm členů rodiny Kleinovy a manžele Minichovy.
Na další adresy se trasa rozšířila v roce 2025. V Tyršově ulici čp. 179 jsou dva kameny za Rudolfa a Martu Witzovy, ve Smetanově ulici čp. 307 tři za Arnošta, Věru a Alžbětu Bergmannovy. Jeden kámen v Nádražní ulici čp. 348 připomíná Hermínu Singerovou. Poslední tři přibyly 26. března 2026: v Šaffově ulici čp. 91 za Arnošta Ostrého a ve Střítežské ulici čp. 218 za Emanuela Berana a jeho syna Viléma.
Jména spojená s konkrétními životy
Kameny ukazují, že za seznamem obětí stojí rodiny s vlastními příběhy. Synové z rodiny Deutschovy – Jiří, Arnošt a Zdeněk – kvůli židovskému původu nesměli pokračovat ve studiu. Z nejbližších příbuzných přežil jediný syn Viktor, který byl v době transportu v zahraničí. Později sloužil v československé i britské armádě.
Rudolf Witz byl chemik a po svém otci převzal vedení továrny na výrobu likérů. Arnošt Bergmann pocházel z rodiny, která se věnovala výrobě lihovin a obchodu s obilím. Po zavedení arizačních zákonů byl rodinný majetek zabaven. Mosazné destičky tak připomínají nejen deportace, ale také práci a rodinné zázemí, o něž lidé přišli.
Od kamenů v ulicích k pomníku
Stolpersteine, česky kameny zmizelých, jsou dlažební kostky s mosaznou destičkou. Bývá na ní jméno oběti, datum narození a údaje o deportaci nebo úmrtí. Koncept vytvořil německý umělec Gunter Demnig v letech 1992 až 1993. Kámen je zasazený do chodníku a při čtení jména se člověk skloní přímo k místu, kde dotyčný žil.
Údaje na destičkách je třeba chápat přesně: deportace do Terezína není totéž co transport do Osvětimi. U některých lidí se dochovala pouze poslední známá zpráva nebo místo deportace. Poličské kameny zasazují jednotlivé osudy do konkrétního místa, zatímco pomník je připomíná jako součást celé komunity.
Nový pomník obětem holocaustu odhalili 26. března 2026 v prostoru před židovským hřbitovem na centrálním hřbitově. Nahradil pamětní desku z roku 1982. Výtvarný návrh připravil litomyšlský typograf Jiří Lammel a pomník je z hlinecké žuly. Na jeho dvou deskách jsou uvedena jména všech 33 obětí; prázdná zadní strana představuje místo, které po zavražděných spoluobčanech zůstalo.
Procházku lze začít u domů v Riegrově ulici s čísly 25, 36 a 41 a pokračovat k adresám v Tyršově, Smetanově, Nádražní, Šaffově a Střítežské ulici. Kameny jsou ve veřejném prostoru před obytnými domy, nikoli v uzavřené expozici, a zůstávají součástí každodenního prostředí města.