Podolský most mezi obcemi Podolí I a Temešvár stojí nad krajinou, kterou po většinu času zakrývá Orlická přehrada. Při výrazném poklesu vody se tu mohou objevit dlážděná silnice, nájezd k někdejšímu mostu, základy usedlosti U Mářů nebo domek výběrčího mýta. Viditelný bývá také kamenný mostek přes potok. Celá zatopená vesnice se ale nevynoří a konkrétní podobu místa ovlivňuje hladina, sedimenty i počasí.
Pod mostem se mění výhled i podmínky
Podolsko patří podle odborného katalogu proměn historické krajiny k nejnavštěvovanějším místům, kde lze při nízké hladině sledovat pozůstatky zátopového území. K jeho dostupnosti přispívá příjezd autem a výrazná dominanta Podolského mostu.
Most se stavěl v letech 1939 až 1942. Je dlouhý 510 metrů a jeho vozovka leží přibližně 55 až 65 metrů nad hladinou nádrže. Kulturní památkou se stal v roce 2023. Na jeho místě dříve stával řetězový most z let 1847 až 1848. Přehrada ho nezatopila: v roce 1959 byl rozebrán a převezen ke Stádleci na Lužnici, kde slouží jako Stádlecký most. Od roku 1989 je národní kulturní památkou.
Podoba obnaženého břehu se může měnit i během krátké doby. Rozdíl několika desítek centimetrů rozhoduje o tom, zda zůstanou některé části starých komunikací či staveb pod vodou, nebo se ukážou.
Sucho odkrylo stopy staré krajiny
Dne 24. srpna 2026 naměřilo Povodí Vltavy ve 13:10 hladinu na kótě 336,16 metru nad mořem. Ve 21:50 už činila 335,94 metru. Oproti hladině zásobního prostoru 349,90 metru šlo odpoledne o pokles zhruba o 13,74 metru.
Za poklesem stála mimořádně nepříznivá hydrologická situace, nikoli plánované vypouštění kvůli rekonstrukci. Do nádrže přitékalo méně vody, než bylo potřeba uvolňovat kvůli minimálnímu průtoku na dolní Vltavě. Orlík tak v době sucha pomáhal průtoky nadlepšovat. Povodí Vltavy uvedlo, že při dosažení kóty 334,60 metru nad mořem by se vyprazdňování zastavilo a potřebný odtok by zajišťovala Slapská přehrada. Dlouhodobé simulace takovou situaci předpokládají přibližně jednou za padesát let.
Nízké přítoky souvisely s dlouhodobým nedostatkem srážek, vysokými teplotami a zvýšeným výparem. Ani červencové bouřky nepřinesly výraznější hydrologickou odezvu, protože krajina už měla velký deficit vody.
Údolí pod hladinou
Orlická přehrada se začala stavět v roce 1956 a dokončena byla v roce 1966. Údolí Podolska zmizelo pod vodou kolem roku 1960. Zatopená plocha nádrže dnes zabírá přibližně 2 732 hektarů. Vzdutí dosahuje na Vltavě 68 kilometrů, na Lužnici 7 kilometrů a na Otavě 22 kilometrů.
Vznik přehrady znamenal zánik pěti větších vesnic, čtrnácti mlýnů, řady pil a přibližně 650 obytných a hospodářských staveb. Před napuštěním proběhl průzkum území. Hrady Orlík a Zvíkov byly zabezpečeny a některé historické objekty se podařilo přemístit nad zátopovou čáru. Patřil k nim románský kostelík z 12. století v Červené i řetězový most z Podolska.
Na dno ani do plavební dráhy
Při sestupu k obnaženému dnu hrozí bahno, nestabilní sedimenty, skryté prohlubně, ostré předměty i zbytky staveb. Pozůstatky není vhodné rozebírat ani odnášet. Výška hladiny se navíc v průběhu dne mění a přístupové cesty mohou být omezené.
Opatrnost je potřeba také při plavbě. Pod hladinou 345,60 metru nad mořem není v úseku mezi Podolskem a plavební komorou Kořensko garantován ponor 1,30 metru. Státní plavební správa proto v takové situaci nedoporučuje plavbu motorových plavidel, lodí půjčoven ani plachetnic. Zatopené stavby se mohou nacházet přímo v plavební dráze.