Požahu můžete poznat při výletu po Palackého stezce nebo při návštěvě místní části Kojetín. Pravěké hradiště tu však na první pohled snadno unikne: jeho opevnění se v krajině výrazně nedochovalo a nejde o upravený areál s expozicí. Některé popisy zmiňují terénní hranu na severní straně, zřetelně zachované hradby tu ale návštěvník nenajde.
Co se skrývá na kopci
Sídliště zabíralo asi půl hektaru a mělo oválný půdorys. Leželo na kopci s výhledem do krajiny Štramberské vrchoviny a podhůří Beskyd. Samotná Požaha je sopečného původu, její geologický příběh je tedy mnohem starší než lidské osídlení.
Archeologové odkryli pozůstatky chat i zástavbu na svahu. Obranu tvořila kamenná zeď skládaná nasucho, kterou zpevňovala dřevěná kůlová konstrukce. Její podobu pomáhají rekonstruovat také kůlové jámy a další stopy v terénu.
Hlavní etapa osídlení spadá přibližně do období od roku 160 př. n. l. do 20. či 30. let 1. století n. l. Odborníci lokalitu řadí k púchovské kultuře. Označení „keltské hradiště“ je proto zjednodušené: tehdejší kulturní poměry byly složitější. Ačkoli se v okolí našly předměty připomínající halštatskou keramiku, osídlení samotného hradiště z halštatské doby doloženo není. Jeho známá hlavní fáze náleží pozdní době laténské.
Keramika, šperky i železná struska
Nálezy z okolí Požahy byly známé už v 80. letech 19. století. Do odborné literatury lokalitu uvedl Gustav Stumpf v roce 1926. První archeologickou sondáž vedl Lumír Jisl roku 1954, na jeho práci navázal Jaroslav Král výzkumy v letech 1961 a 1962. V 80. letech se Požahou zabýval také Miloš Čižmář; některé přehledy právě toto období označují za dobu systematického výzkumu.
Archeologové našli keramiku, skleněné a jantarové korále, bronzové šperky a součásti oděvu. Mezi objevy jsou také železné nástroje a zbraně. Železná struska dokládá, že se na sídlišti železo zpracovávalo. Zvířecí kosti, včetně kostí lovné zvěře a bobra, zase ukazují, že obyvatelé využívali zdroje okolní krajiny.
Požár bez jistého vysvětlení
Vrstvy uhlíků zaznamenávají náhlý konec hlavní fáze osídlení. Požár mohl být důsledkem útoku, archeologické stopy to však nepotvrzují. Dokládají požár, nikoli příčinu jeho vzniku ani případné dobytí hradiště.
Nejasné zůstává i pozdější využití kopce. Odborný přehled uvádí nález antoninianu císaře Publia Licinia Valeriana, raženého v letech 253–259 n. l., a připouští možnost, že sídliště v mladší době římské znovu plnilo nějakou funkci. Samotná mince ale neprokazuje souvislé pokračování osídlení po zániku jeho hlavní fáze.