Malý veřejný vývěr Grünské kyselky leží u osady Louka na východním okraji Pluhova boru. Je to zastávka pro ty, kdo chtějí při výletě Slavkovským lesem ochutnat místní minerální vodu a zároveň poznat krajinu, která ovlivnila její složení.
Louka, německy Grün, dala prameni jméno. Administrativně spadá pod obec Nová Ves v okrese Sokolov. S Bečovem nad Teplou je spojována jako s blízkým městem a poštovním místem i jako s významným výchozím bodem pro výlety.
Pramen s lázeňskou minulostí
O kyselce se vědělo už v 17. století, její okolí začal po roce 1813 zvelebovat hrabě Jindřich Beaufort-Spontin. Voda tehdy nesla také název Ernestinen-Brunnen, tedy Arnoštin pramen, odvozený od jména hraběcí manželky. U vývěru postupně vzniklo skromné výletní a lázeňské zázemí s restaurací a lesní kavárnou Almbrünnl.
Kyselku začali stáčet do lahví; první doložené plnění pochází z roku 1893. O tři roky později ji chemicky rozebral profesor Wilhelm Gintl z Prahy. Zařadil ji mezi zemité kyselky a potvrdil vysoký obsah hořčíku. Naměřená teplota vody tehdy činila 9,2 stupně Celsia.
Co vodě dodává hořčík
Okolí Nové Vsi je známé Mnichovskými hadci. Serpentinit, tedy hadec, spolu s místními amfibolity obsahuje minerály, které při styku s vodou a oxidem uhličitým přispívají k obohacení vody o hořčík.
Údaje o dnešní balené Magnesii se ale nedají automaticky vztahovat na vodu z veřejného vývěru. Prodávaný výrobek podle oficiálních údajů obsahuje 172 miligramů hořčíku a 5,2 miligramu sodíku na litr; celková mineralizace dosahuje 736 miligramů na litr. Magnesia se nevyrábí pouze z vody jediného volně přístupného pramene: při výrobě se mísí vody z několika zdrojů v okolí. Původní Grünská kyselka je v tomto systému považována za nejkoncentrovanější a zároveň jediný volně přístupný zdroj.
Stáčení, útlum a nová etapa
Za druhé světové války se voda prodávala pod názvy Sudetenquell nebo Sudetenquelle a dodávala se německé armádě. Podle regionálních podkladů se dostávala také k jednotkám v Africe. Ve stáčírně tehdy pracovali mimo jiné francouzští zajatci.
Po válce využití kyselky sláblo. Stáčení se omezilo a zhruba od poloviny 50. let voda podle dostupných údajů nesloužila širšímu využití, ale odtékala do potoka. Zázemí chátralo a budovy stáčírny i kavárny Almbrünnl byly po roce 1983 zbořeny. Nová etapa začala kolem roku 1990, kdy byly prameny skoupeny pro firmu Mottoniho kyselka. Obnovilo se jímání a voda se začala vozit do stáčírny u Mnichova. V oblasti Nová Ves–Louka bylo ochranné pásmo vodního zdroje vyhlášeno už v roce 1979.
Jak se ke kyselce dostat
U pramene je upravený veřejný vývěr, kde lze vodu ochutnat. Od něj je potřeba odlišit oplocený komerční jímací areál, který není přístupný veřejnosti. K Louce se dá přijet přes Prameny a Novou Ves, případně odbočit k osadě ze silnice mezi Bečovem nad Teplou a Mariánskými Lázněmi. Za Loukou pokračuje cesta odbočkou do lesa; přístup i stav cesty se mohou měnit.
Návštěvu lze spojit s Novoveskou kyselkou, přírodní památkou Dominova skalka nebo dalšími místy naučné stezky Mnichovské hadce.