Po prohlídce hradu Pernštejna můžete pokračovat do zahrady, která se rozkládá na jihozápadním svahu i v údolní nivě pod ním. Čekají tu upravené terasy a pravidelný francouzský parter, ale také romanticky pojatá krajina, anglo-čínská zahrada a partie, v nichž má hlavní slovo les. Projít celý areál trvá přibližně hodinu.
Nejde jen o zelené zázemí hradu. Zahrada ukazuje, jak se v 18. a na začátku 19. století proměňoval šlechtický vztah k přírodě. Vedle reprezentace nabízela prostor k odpočinku a rozjímání a její výzdoba odrážela zájem o jiné kultury i nové myšlenky.
Od barokních teras k čínskému pavilonu
První okrasné úpravy se spojují s baronem Františkem Stockhammerem, který získal pernštejnské panství roku 1710. Zásadní změna následovala po roce 1797, kdy panství převzal Ignác Schröffel z Mannsberku. Barokní zahradu tehdy začlenil do krajinářského parku inspirovaného sentimentalitou a anglo-čínskou zahradní módou. Materiály k obnově označují za rok založení zahradního komplexu rok 1798.
Jeho stavby a dekorace připomínaly různé části světa i duchovní tradice. Antiku představovaly sochy a Apollón, Orient čínský pavilon s paraplíčkem, arabský svět turecké lázně a Egypt pylon. Křesťanskou rovinu zastupovaly poustevna, známá také jako ermitáž, a kenotaf – památník v podobě hrobu, v němž nejsou uloženy ostatky.
V zahradě najdete také obelisk, bazény s fontánami, vodní schody, haltýř, tedy menší vodní stavbu, bastion, salety, niky, schodiště a vyhlídkové rondely. Vstupní portál do parku pochází z roku 1802. Obelisk připomíná Ignáce Schröffla, který zemřel roku 1805, zatímco kenotaf je věnován jeho předčasně zemřelému synovi Františkovi. Oba památníky vytvořil brněnský sochař Ondřej Schweigl.
Ovocný sad a rostliny pod sklem
Areál měl i užitkovou stránku. Patřily k němu ovocný sad neboli štěpnice, skleníky a fíkovna. Dobový inventář zaznamenal 588 ovocných stromů a pestrou nabídku exotických rostlin pěstovaných ve sklenících. Některé staré jabloně se zachovaly v orientální části zahrady.
V dalších desetiletích se o zahradu pečovalo méně. Po pozemkové reformě ve 20. letech 20. století byla značná část pronajata a využívala se jako zahradnictví. Po roce 1945 přešly hrad i zahrady do státního vlastnictví, některé hospodářské stavby a části zahradnictví však připadly jiným majitelům. Areál nebyl běžně přístupný a postupně ho zarostla náletová zeleň.
Obnova podle archivů i archeologických nálezů
Před zahájením obnovy byl stav zahrady velmi špatný. Dendrologický průzkum vyhodnotil jako nevyhovující téměř 90 procent porostu a vzrostlé stromy ohrožovaly drobnou architekturu na svažitém terénu. Komplexní projekt se uskutečnil v letech 2015 až 2020 a stál celkem 125 milionů korun. Evropská unie jej prostřednictvím Integrovaného regionálního operačního programu financovala z 85 procent.
Podobu areálu pomáhaly rekonstruovat archivní dokumenty, archeologický výzkum, geofyzikální měření i další dendrologické průzkumy. Georadar odhalil zasypané těleso potoka, archeologové doložili původní systém kanálků, cest a mostků. Opravy se týkaly teras, schodišť, cest, oplocení, bran, vodního systému i drobných staveb. Vysazeny byly domácí dřeviny včetně buků, lip, javorů a tisů. Východní část si naopak zachovala přírodnější ráz se skalními výchozy a suťovými stanovišti.
Okruh začíná na hradě
Veřejnosti se obnovená zahrada otevřela 28. května 2021. Jde o samostatnou venkovní trasu bez průvodce: vstup je z třetího nádvoří hradu po zakoupení vstupenky, vyjít lze také dole poblíž parkoviště. Cesta vede po svahu, zahrnuje schody i nerovnosti, proto není vhodná pro kočárky a vyžaduje pevnou obuv. Více než polovina trasy je obtížně schůdná také pro paraplegiky.
Součástí projektu je expozice věnovaná moravským aristokratickým zahradám v době osvícenství, haptická mapa či model a virtuální prohlídka. Obnova se v roce 2022 dostala mezi finalisty Grand Prix Architektů a získala čestné uznání.