V okolí Žlebu a na severovýchodním okraji Nedvědice se dochovaly stopy po těžbě kamene, který se uplatnil při stavbě hradů i kostelů. Dnes tu nejsou návštěvnické areály s pokladnou ani pravidelné prohlídky. Někdejší lomy lze poznávat jako součást vycházky po lesních svazích a okolních historických památkách.
Co se skrývá pod názvem nedvědický mramor
Jde především o kalcitický mramor, tedy krystalický vápenec ze svrateckého krystalinika. Jednotlivá tělesa horniny mohou být dlouhá několik set metrů a dosahovat mocnosti přibližně 30 až 40 metrů. Nejčastěji má kámen jemnou až střední zrnitost a bílou barvu, vyskytují se však také světle šedé, narůžovělé či namodralé varianty a polohy s vyšším obsahem silikátů.
Právě rozmanitost barev a dobrá opracovatelnost předurčily mramor k využití ve stavitelství, výzdobě i sochařství. V terénu dnes po těžbě zůstaly skalní výchozy, lomové stěny a další stopy kamenické práce.
Kámen v hradech a doubravnickém kostele
O zdejší těžbě se píše už v urbáři z roku 1582. Záznam uvádí, že mramorová skála nad městečkem přinášela vrchnosti pravidelný roční výnos. Místní kámen však mohl být použit ještě dříve: odborníci jej spojují například s okenním ostěním pozdně románského kostela ve Vítochově.
Ve 14. a 15. století se nedvědický mramor dostal také na hrady Pyšolec a Zubštejn. Při přestavbách Pernštejna na počátku 16. století pracovaly lomy u Nedvědice i v nedalekém Ujčově. Dodávaly bílý a světle šedý kámen, ale také barevně odlišné druhy mramoru pro různé části stavby.
Výraznou ukázkou zdejšího materiálu je kostel Povýšení svatého Kříže v Doubravníku, budovaný v letech 1535 až 1557. Mramor v něm najdeme na sloupech, okenních prvcích, portálu, kazatelně, křtitelnici i dlažbě.
Od kamenických dílen k útlumu těžby
V 17. století pozval majitel pernštejnského panství Krištof Pavel z Lichtensteinu-Kastelkornu italské kameníky. K místní tradici se řadí bratři Pietro a Antonio Rossi, kteří se v Nedvědici usadili; jejich rod se později rozšířil po regionu.
Kamenictví se dále rozvíjelo také v 19. století. František Uhlíř zde roku 1878 založil kamenosochařskou dílnu a na přelomu 19. a 20. století působila v městečku pobočka brněnské firmy Adolfa Loose. Obecní lom Ve Žlebě přešel roku 1919 do správy obce. Měl kolejiště s vozíky, strojní pilu, zařízení na broušení a leštění i drtiče.
Po první světové válce začal význam těžby klesat. Přispěla k tomu hospodářská krize, konkurence dováženého carrarského mramoru i ubývání místních kameníků. Těžba ve 20. století postupně zanikla; jeden z odborných podkladů klade její konec do 60. let.
Vycházka mezi lomovými stěnami
Městys připomíná někdejší lomy v popisech vycházkových tras. Nacházejí se zejména v okolí Žlebu a na okrajích lesních svahů nad Nedvědicí. Jejich dnešní podobu ovlivňuje vegetace, sesuvy i zásypy, takže se může v čase měnit.
Jde o opuštěné lokality bez zajištěného návštěvnického provozu. V blízkosti lomových stěn je třeba počítat s rizikem a nevstupovat do nestabilních míst. Horninu není vhodné odlamovat a návštěvníci musí respektovat vlastnictví pozemků.