Zřícenina Lopata je volně přístupná lesní lokalita, kde se historie neukrývá jen v několika zbytcích zdiva. Okolí skalního ostrohu totiž stále zachovává výrazné stopy středověkého útoku. Při procházce tak lze sledovat nejen místo, na němž hrad stával, ale také části někdejšího obléhacího tábora a palebná postavení.
Výrazné místo nad dvěma potoky
Lopata se nachází nad soutokem Kornatického a Hrádeckého potoka, v lesním komplexu mezi Milínovem, Šťáhlavy a Nezvěsticemi. Z hlediska katastru ale leží v území Milínov u Nezvěstic, nikoli přímo v katastru Nezvěstic. Ke zřícenině se obvykle míří po lesních cestách od rozcestí Pod Lopatou, odkud je to přibližně půl kilometru.
Skalisko mělo obranný význam ještě před vznikem středověkého hradu. Archeologové na něm doložili výšinné sídliště a pozůstatek valu halštatského hradiště. Stavitelé Lopaty tedy využili místo, které lidé k osídlení a obraně vyhledávali už v pravěku.
Samotný hrad pravděpodobně vznikl ve druhé polovině 14. století. Jeho založení se nejčastěji připisuje Heřmanovi z Litic a klade se do let 1367 až 1377. V písemných pramenech je Lopata bezpečně doložena nejpozději v roce 1377. Výklad názvu hradu se někdy spojuje s tvarem skalního útvaru, tato souvislost však není jistá.
Co z hradu uvidíte dnes
Lopata patřila k hradům bergfritového typu, jejichž obranu posilovala výrazná věž. Tvořilo ji vlastní hradní jádro a předhradí. V kamenném jádře se nacházely mimo jiné věž a palác, zatímco předhradí mělo pravděpodobně převážně dřevěnou zástavbu.
V terénu lze dnes rozeznat pozůstatky čtverhranné věže, paláce a dalších staveb. Dochovaly se také relikty okrouhlého bergfritu, ve skále vysekaná cisterna a část vstupního portálu. Zdiva nezůstalo mnoho, členitý terén ale pomáhá představit si původní uspořádání sídla.
Na konci 14. století se hrad dostal do sporu s královskou mocí. Roku 1397 ho podle odborných přehledů obsadil královský hejtman Prokop a Lopata poté připadla koruně. V první třetině 15. století ji držel Habart z Lopaty, známý také jako Habart Maršík z Hrádku. Prameny ho spojují s odporem proti husitům, ozbrojenými výpravami i pleněním okolních statků.
Hrad padl po čtyřech měsících
Habartova činnost přivedla k Lopatě husitská a spojenecká vojska. Obléhání začalo na podzim roku 1432. Prameny uvádějí jako možný začátek 23. nebo 27. říjen, proto se v historických přehledech používá obecnější datace. Boje trvaly přibližně čtyři měsíce a skončily v zimě následujícího roku.
Obráncům nakonec došly zásoby. Hrad podle historického podání zapálili a při pokusu o útěk část posádky padla do zajetí. Habartovi se podařilo uniknout. Po dobytí byla Lopata pobořena a už nikdy se nedočkala obnovy. Pozdější prameny ji proto označují jako pustý hrad.
Les ukrývá mapu středověkého útoku
Největší zajímavostí lokality je skutečnost, že archeologické pozůstatky nekončí na hradním skalisku. V širším okolí byla rozpoznána postavení pro těžká děla, místa určená lehčím palným zbraním, nejméně dvě prakoviště i prostor obléhacího tábora. Příkopy, valy a další nerovnosti tak vytvářejí v lese pomyslný plán útoku a napovídají, odkud obléhatelé na hrad mířili.
Požár, při němž Lopata zanikla, zároveň uchoval část předmětů z jejího života. Ve spáleništních vrstvách se našla keramika, dlaždice a vojenská výbava včetně železné přilby, částí turnajového dřevce nebo kování štítu. První známé výzkumy na lokalitě vedl v letech 1885 až 1887 archeolog František Xaver Franc. Později se hradem zabýval také Tomáš Durdík.
Výlet od rozcestí Pod Lopatou
Zřícenina nemá pravidelnou návštěvní dobu ani prohlídkový okruh a vstup je volný. Přístupová cesta vede lesem a poslední úsek prochází nerovným terénem s příkopy a pozůstatky zdiva, takže se hodí pevná obuv. Parkování i značení se mohou v průběhu času měnit; k orientaci slouží aktuální mapy a lesní rozcestníky.
Výpravu k Lopatě lze spojit s návštěvou zámku Kozel, Šťáhlav nebo s pokračováním podél Kornatického potoka. U zříceniny stojí informační panel s rekonstrukčním vyobrazením hradu. Samotná lokalita pak ukazuje, jak může krajina uchovat příběh sídla, které zaniklo před téměř šesti staletími: mezi stromy jsou dodnes patrné hradní pozůstatky i linie někdejšího obléhání.