Hrad Lukov nedaleko Zlína nabízí rozsáhlý areál, v němž se potkávají středověké hradby, pozůstatky renesančních paláců i stopy po dlouhé obnově. Ještě ve druhé polovině 20. století byl zarostlým a chátrajícím torzem. Dnes si návštěvníci mohou prohlédnout hlavní jádro i předhradí a v jednotlivých částech sledovat, jak se původní pevnost proměňovala v pohodlnější šlechtické sídlo.
Na hradě jsou přístupné expozice v západním paláci a ve věži. V paláci se nachází výstava Dech renesance, jejíž součástí je antropologická rekonstrukce tváře Lukrecie Nekšové z Landeka. Představena byla v roce 2025 a v expozici má být k vidění do 31. října 2026. Od dubna 2026 je k dispozici také Audiospolečník po hradě Lukov. Na zastaveních si návštěvníci načtou QR kód telefonem; není potřeba instalovat aplikaci ani přizpůsobovat prohlídku času komentovaného výkladu. Průvodce vznikl s využitím umělé inteligence.
Od královského hradu k sídlu šlechty
Lukov začal vznikat v první třetině 13. století jako královský hrad a součást obranné soustavy na východní Moravě. Archeologické nálezy ukazují na účast kameníků z významné velehradské stavební huti. Hradní návrší ale lidé obývali už mnohem dříve: výzkum zde odhalil také pozůstatky osídlení z pozdní doby bronzové.
Na začátku 14. století hrad vlastnili Šternberkové. Podle dobových zpráv se na krátkou dobu vrátil ke koruně a kolem roku 1342 jej znovu získal rod Šternberků. K významným částem středověkého areálu patřil kostel svatého Jana, písemně doložený roku 1392. Archeologové v jeho prostoru našli zlomky gotických fiál, kružby a rozety. Na místě dnes stojí kaple svatého Jana Křtitele.
Za česko-uherských válek hrad dobyla a vypálila vojska Matyáše Korvína. Následná přestavba pravděpodobně přinesla takzvaný Dolní hrad s věží nebo baštou Svatojánkou. Roku 1511 přešlo panství na Kunštáty a v roce 1548 na Nekše z Landeka. Za jejich držení vznikaly mimo jiné části jižního, západního a jihozápadního paláce a areál postupně získával podobu renesančního sídla.
Lukrecie Nekšová a válečné události
S Lukovem je spojen příběh Lukrecie Nekšové z Landeka, která se roku 1609 provdala za Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Po její smrti v roce 1614 zdědil Valdštejn rozsáhlý majetek včetně lukovského panství. Roku 1619 mu jej moravská stavovská vláda zabavila kvůli podpoře Ferdinanda II.
V době třicetileté války se hrad stal jedním z opěrných míst odporu místních Valachů proti Habsburkům. Později jej bez boje obsadila švédská posádka. Když Švédové roku 1643 odcházeli z Moravy, hrad vyrabovali a zapálili, aby nemohl sloužit císařskému vojsku.
Obnova, která trvá od 80. let
Po válečných událostech Lukov postupně ztrácel význam. Na konci 18. století byl opuštěn, protože vrchnostenská sídla se přesouvala jinam. Jeho zdivo pak sloužilo jako dostupný stavební materiál a areál dále chátral.
Systematický archeologický výzkum se s přestávkami rozběhl v roce 1983, památková obnova následovala roku 1987. Důležitou práci odvedli dobrovolníci z Hnutí Brontosaurus a od roku 1990 také členové Spolku přátel hradu Lukova. Podíleli se na zajištění vstupní věže, západního paláce, severní hradby s opěrnými pilíři, raně gotické brány i věže Svatojánky. Obnova získala uznání také celostátně: v roce 2016 byl Lukov vyhlášen Památkou roku České republiky. Spolek se věnuje konzervaci a archeologii, pořádá také kulturní a vzdělávací programy.
Skály Králky a další stopy v krajině
Výlet od hradu může pokračovat k přírodní památce Králky, přibližně kilometr severovýchodně od Lukova. Výrazné skály tvoří horniny magurského flyše a otevírají pohled na krajinu Hostýnských vrchů. V okolí se zachovaly také stopy možných obléhacích postavení, například na vrchu Tanečnice a v sedle mezi Tanečnicí a hradem.
Otevírací doba i program se během roku mění. Mimo hlavní sezonu mohou být přístupné venkovní části se samoobslužnou pokladnou, zatímco expozice zůstávají zavřené. Psi smějí do areálu pouze na vodítku a s náhubkem. Návštěvníci mají zůstat na vyznačených trasách a nevstupovat na zdivo ani do míst, kde právě probíhají práce.