Začněte u Vincentky a pokračujte kolonádou do lázeňského parku. Cesta míjí prameny, Jurkovičovy stavby i obnovený areál Slunečních lázní. V Luhačovicích se léčebná tradice prolíná s architekturou a hudební historií: k pramenům kdysi patřily nalévačky v lidových krojích a místní prostředí opakovaně vyhledával Leoš Janáček.
Prameny, které přivedly hosty
Minerální voda se v okolí Luhačovic využívala nejpozději od druhé poloviny 17. století. Její účinky popsal brněnský lékař a fyzik Jan Hertod z Todtenfeldu v latinsky psané knize. Zprávy o zdejších kyselekách postupně vzbudily zájem šlechty i lékařů a otevřely cestu k rozvoji lázeňství.
Hrabě Ondřej Serényi nechal upravit vývěr zvaný Bublavý, který později dostal jméno Amandka. Z někdejšího Hlavního pramene se stal pramen Vincentka, pojmenovaný po hraběti Vincenci Serényim. Dnes je nejznámějším symbolem Luhačovic. Jde o silně mineralizovanou hydrogenuhličitano-chlorido-sodnou, uhličitou a jodovou vodu, čerpanou z hlubinného zdroje. V lázních se používá při pitných kúrách, inhalacích i uhličitých koupelích.
Mezi nejstarší doložené prameny patří Aloiska. V minulosti se jí říkalo také Lesní pramen, Pramen v hoře nebo Luisin pramen a k lázeňským účelům slouží od 20. let 19. století. Počet luhačovických pramenů se v různých materiálech liší podle toho, zda zahrnují hlubinné vrty, mělké vývěry, nebo pouze zdroje přístupné veřejnosti.
Jak se z lázní stalo město s osobitou tváří
V polovině 19. století nabízelo deset pojmenovaných lázeňských domů celkem 83 pokojů. Zájem rostl: roku 1895 přijelo podle městských historických údajů až 1 700 hostů, vybavení lázní však tempu návštěvnosti nestačilo. Změnu přinesl rok 1902, kdy se lázně přeměnily v akciovou společnost. Lékař František Veselý usiloval o moderní léčebné středisko s kvalitní péčí, kulturním programem a českým, respektive slovanským charakterem.
Rozvoj usnadnilo železniční spojení. Od roku 1905 jezdily do Luhačovic přímé vozy z Prahy, Brna a Olomouce. V té době začal architekt Dušan Jurkovič proměňovat podobu města. Jeho tvorba propojuje secesi, inspiraci karpatskou lidovou architekturou a zásady hnutí Arts and Crafts. K jeho stavbám v lázeňském jádru patří Jurkovičův dům, Chaloupka, vila Jestřabí, Valaška a Vodoléčebný ústav.
Od inhalací k nalévačkám u pramenů
Lázeňský režim nespočíval jen v pití minerální vody. Zahrnoval také vodoléčbu, koupele, inhalace, masáže a pobyt u vody. Jurkovičův Vodoléčebný ústav vznikl přestavbou Jestřabského mlýna z roku 1710. Navazovaly na něj Říční a sluneční lázně s bazénem, který napájela voda z říčky Šťávnice.
Fotografie Rudolfa Brunera-Dvořáka z let 1910 a 1911 zachycují lázeňské budovy, procedury, interiéry ústavu, hosty i okolní krajinu. Ukazují také společenský život lázní. U Vincentky a Amandky podávaly návštěvníkům minerální vodu nalévačky oblečené v lidových krojích. Jejich hlasy, stejně jako ruch kolonády a zpěv při inhalacích, vnímal Janáček.
Janáčkův pobyt a dnešní procházka
Do Luhačovic přijížděl Leoš Janáček už od roku 1886 a pravidelně se sem vracel od roku 1903. Zajímala ho místní melodika i hlasy lidí pohybujících se kolem pramenů. Lázeňské prostředí se promítlo také do jeho opery Osud: první dějství se odehrává přímo v Luhačovicích a pracuje s motivy kolonády, pití pramenů i čekání na lékařské vyšetření.
Od Vincentky lze pokračovat přes kolonádu a lázeňský park ke Slunečním lázním. Obnovený areál, který byl veřejnosti představen v roce 2024, připomíná Jurkovičovu architekturu, Janáčkův pobyt i proměny lázeňství. Původní bazén už neslouží ke koupání; vznikl v něm biotop s vodními rostlinami. Historii místa doplňuje Muzeum luhačovického Zálesí a další stavby v okolí.
Luhačovice jsou městskou památkovou zónou a jejich lázeňské centrum tvoří téměř souvislý celek. Prameny, parky, kolonáda a Jurkovičovy domy vyprávějí společný příběh lázeňské kultury. Každoroční Otevírání pramenů tuto tradici připomíná a zahajuje hlavní lázeňskou sezonu.