Jiráskovy mlýny najdete v ulici Pod Šancemi, nedaleko lounského centra a jezu na Ohři. Nejde o jedinou stavbu, ale o soubor budov rozložených na obou březích řeky. Jejich zdobené novorenesanční fasády kontrastují s někdejším průmyslovým provozem, který využíval moderní mlýnské technologie i rozsáhlé silo.
Areál, který není běžně přístupný
Technologické prostory nejsou otevřené jako turistická expozice s pravidelnou otevírací dobou. Do mlýna se lze dostat při mimořádných komentovaných prohlídkách nebo v rámci edukačních programů Oblastního muzea v Lounech. Návštěvníci při nich poznávají celý průchod obilí mlýnem, od podlahy až ke stropu, a jednotlivé etapy jeho zpracování.
Zvenčí je možné vnímat rozdílné budovy na obou březích, jejich historizující průčelí i polohu u řeky a jezu. Zděné štíty zdobí plastická výzdoba a historické nápisy či datace. Za reprezentativním vzhledem se přitom skrýval účelně uspořádaný průmyslový provoz, v němž obilí procházelo jednotlivými stupni zpracování ve vertikálně uspořádané technologii.
Od středověkých mlýnů k Jiráskovu podniku
V okolí dnešního mostu Veslařů pracovaly nejméně od středověku různé mlýny. Prameny zmiňují například Režnou, Šejdovnu a levobřežní mlýn Hasák, známý také jako Hasačert. Hasák se uvádí už v roce 1469. Na pravém břehu stál také Horní mlýn, zaznamenaný v knize počtů z let 1450 až 1472.
V 19. století se vlastnictví lounských mlýnů soustřeďovalo mezi několik podnikatelů. František Jirásek získal pravobřežní Režnou a Šejdovnu po ničivém požáru. Prameny se rozcházejí v dataci: uvádějí rok 1891 i květen 1895. Po požáru následovala rozsáhlá přestavba. Jirásek opravil poškozené objekty, stavebně je sjednotil a vybavil novým zařízením; v levobřežním Hasáku přibyla také pekárna.
Vodní kola, pára a turbíny
Nejstarším pohonem byla vodní kola. Pro levobřežní mlýn se v roce 1841 uvádějí tři kola na spodní vodu, dnes vedená jako zaniklá. S průmyslovým rozvojem se uplatnil také parní pohon a později Francisovy turbíny, které účinněji využívaly energii proudící vody.
Technické údaje z roku 1930 zachycují dvě turbíny. V levobřežním mlýně měla při průtoku 3,7 kubického metru za sekundu a spádu 1,9 metru výkon 56,7 koňské síly. U pravobřežní Režné a Šejdovny se uvádí turbína s průtokem 13,16 kubického metru za sekundu a výkonem 176 koňských sil; její současný stav není potvrzený. Francisova turbína v levobřežním areálu je naopak označena jako dochovaná. U části turbín se uvádí, že byly v 70. letech rozřezány a zabetonovány, tento údaj je však třeba chápat s opatrností.
Další rozšíření areálu přineslo železobetonové silo postavené v roce 1936. Pojmout mělo až 100 vagonů pšenice. Ve stejném období se v pravobřežním pšeničném mlýně zpracovávalo 350 metrických centů denně, zatímco levobřežní žitný mlýn zpracovával 150 metrických centů.
Rodinné vlastnictví a konec výroby
Roku 1912 přešly mlýny na Jiráskovy syny Jaroslava, Vlastimila a Josefa. Po roce 1948 byly znárodněny a staly se součástí státních mlýnů. Po roce 1989 se v rámci restitucí vrátily rodině.
Průmyslová výroba v historickém pravobřežním mlýně skončila na konci května 2021. Společnost Millba Czech tehdy provoz ukončila, protože další výroba nebyla ekonomicky udržitelná. Některé technologické prvky se v areálu zachovaly, úplný veřejně dostupný soupis strojů ale není k dispozici.