Ruiny Zahájí leží v lesích nedaleko česko-německé hranice. Z někdejší obce a panského areálu zůstaly hlavně části obvodových zdí, klenuté sklepy a nenápadné terénní pozůstatky dalších staveb. Nečeká tu upravený zámecký park ani dochovaná náves, ale místo, kde se během staletí vystřídala sklářská výroba, šlechtická správa, celnice a později také přísně střežené pohraničí.
Výlet začíná u Staré Knížecí Hutě
Z české strany se k lokalitě vyráží nejčastěji ze Staré Knížecí Hutě. K ruinám vede žlutě značená turistická trasa, zaniklou obcí pak pokračuje zelená cesta podél Zahájského potoka až k pěšímu hraničnímu přechodu Zahájí–Waldheim. Místo je přístupné pěšky nebo na kole a nemá pokladnu, prohlídky ani běžné návštěvnické zázemí.
V lese je potřeba počítat s tím, že pozůstatky nejsou soustředěné do jednoho reprezentativního pohledu. Nejprve se objeví zdivo bývalého sídla, v okolí lze hledat sklepy a další stopy někdejší zástavby. Další cesta vede k hranici, která v minulosti oddělovala nejen dvě země, ale také rozdílné osudy obou částí Waldheimu.
Od sklárny k panským sídlům
Příběh Zahájí se začal psát v 17. století. Dne 17. května 1607 získal sklář Pavel Schürer, člen saské sklářské dynastie, od císaře Rudolfa II. část pohraničního hvozdu původně patřícího k tachovskému panství. Vybudoval zde sklárnu a spolu s ní také obytné budovy, pivovar a krčmu.
Nové hospodářské centrum dostalo jméno Waldheim. Schürer se později dostal do sporů s falckým rodem Wirsbergů a roku 1617 panství prodal Leonardu Colonovi z Felsu. V dalších desetiletích se mezi vlastníky objevili Lobkovicové, Kocové z Dobrše i Malovcové z Malovic.
Waldheim tvořily sklářské provozy, hospodářský dvůr, pivovar, krčma a obytné domy. Postupně zde vznikla dvě panská sídla, označovaná jako starý a nový zámek. Za Malovců přibyla přibližně kolem roku 1830 také rodová hrobka s kaplí.
Ruiny, jejichž přesné označení není jisté
U dochovaných zbytků není snadné určit, kterému ze dvou zámků přesně náležely. Prameny totiž staré a nové sídlo popisují rozdílně. Nový zámek měl vyhořet v roce 1836 a poté se uváděl jako zřícenina. Pozůstatky staršího sídla jsou jako zřícenina připomínány už v 18. nebo 19. století.
Dnešní návštěvník tak vidí především zbytky obvodových zdí a klenuté sklepní prostory. V okolním terénu jsou patrné také méně výrazné pozůstatky dalších budov. Ruiny proto nepředstavují jednoznačně oddělenou stavbu, ale část většího panského a hospodářského areálu.
Obec, která po válce zmizela
Zahájí se dělilo na Přední a Zadní Waldheim. K Přednímu Waldheimu patřila také lokalita označovaná jako Zámek Waldheim. Počeštěné názvy Přední Zahájí a Zadní Zahájí se úředně používaly od roku 1948.
Před druhou světovou válkou šlo o živé osady. Podle údajů obce Lesná mělo Přední Zahájí 165 obyvatel a Zadní Zahájí 139. Po válce následovalo vysídlení německého obyvatelstva a původní život se rychle rozpadl. V roce 1950 zde podle údajů AOPK žilo už jen osm lidí. Zahájí roku 1952 zaniklo jako samostatná obec a bylo sloučeno s Lesnou. Zbývající domy byly v 50. letech odstraněny, uvádí se konkrétně rok 1955.
Součástí historie místa je také česko-bavorská hranice. V Zahájí fungovalo celní stanoviště, o němž existují písemné zmínky z roku 1776. Místní vyprávění navíc hovoří o hostinci, jehož výčepem měla hranice procházet. Uvnitř měl být zasazen hraniční kámen a z obou stran se údajně čepovalo pivo příslušné země. Tato historka patří k místním kuriozitám, její úplné potvrzení však možné není.
Z původního sídla dnes zůstaly především ruiny panských staveb a stopy v krajině. Na německé straně lokalita Waldheim stále existuje, zatímco český Waldheim připomínají pozůstatky ukryté mezi lesy u pěšího hraničního přechodu Zahájí–Waldheim.