Nejlepším zázemím pro výlet k Rašeliništi Jizery je osada Jizerka. Z jejího okolí se dá poznávat horní tok Jizery, otevřená horská krajina i česko-polské pohraničí. Samotná česká část národní přírodní rezervace ale není běžně průchozí: nevedou jí značené turistické trasy a vstup do mokřadů je kvůli ochraně přírody i podmáčenému terénu nevhodný nebo zakázaný.
Rezervace mezi Jizerkou a Polskem
Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery byla vyhlášena v roce 1960. Podle aktuálně uváděných údajů zabírá 206,75 hektaru a rozkládá se přibližně ve výšce 803 až 873 metrů nad mořem. Chráněné území tvoří vrchoviště, rašelinné louky, porosty kleče a podmáčené smrčiny v horním povodí Jizery.
Českou část tvoří dvě území označovaná jako V močálech a Velká Jizerská louka. Spojuje je ochranné pásmo. Právě Velká Jizerská louka je podle odborných podkladů největší souvislou rašelinnou lokalitou v Jizerských horách. Celý přeshraniční mokřadní komplex Horní Jizera má mezinárodní význam a patří mezi mokřady chráněné Ramsarskou úmluvou.
Rašelina se tu tvořila tisíce let
V místních mokřadech se rašelina ukládá po tisíciletí. Začátek jejího vzniku výzkumy kladou nejméně do boreálu, tedy do období přibližně před 9100 až 7700 lety. Novější výklady připouštějí také možnost, že se proces rozběhl už v pozdním glaciálu. Vrstva rašeliny může být na některých místech až pět metrů mocná.
Prostředí je silně kyselé, s pH kolem 3. Takové podmínky vyhovují rostlinám, které se dokážou vyrovnat s trvale vlhkou a na živiny chudou půdou. Patří k nim například rosnatka okrouhlolistá, kyhanka sivolistá, klikva bahenní, šicha černá, vlochyně a suchopýr. Rostou zde také prha arnika, hořec tolitovitý a všivec ladní.
Řeka tvoří hranici i proměnlivou krajinu
Jizera v tomto úseku zároveň odděluje Česko od Polska. Její koryto se mezi štěrkopísčitými náplavy, jesepy a místy i mrtvými rameny stáčí do meandrů. Přirozené proměny toku patří k významným geomorfologickým hodnotám rezervace a doplňují obraz zdejších rašelinišť.
Na polské straně na českou rezervaci navazuje přírodní rezervace Torfowiska Doliny Izery. K mokřadní krajině se dá přiblížit z okolí osady Orle a ve směru k sedlu Łącznik. Konkrétní vedení cest a jejich průchodnost se mohou lišit; polská strana proto představuje možnost, jak území poznávat z přístupnějších tras, aniž by člověk vstupoval do české části rezervace.
Vzácní obyvatelé mokřadů
Rašeliniště a okolní lesy obývají tetřívek obecný, sýc rousný, jeřáb popelavý, bekasina otavní, hýl rudý nebo čečetka zimní. Na otevřených písčitých náplavech a jesepích se vyskytuje také slíďák popelavý. V České republice má podle uváděných údajů přežívat už jen na třech lokalitách.
V minulosti zde hnízdil i tetřev hlušec, jeho dnešní přežívání v rezervaci však zůstává nejisté. Setkání s těmito druhy proto nelze při výletu brát jako samozřejmost. Do mokřadů není možné sestupovat, vstupovat na písčité náplavy ani vyrušovat ptáky. Ochranný režim je důležitý i kvůli tomu, že část území zůstává skutečně nerušená.
Jizerka jako výchozí bod výpravy
Osada Jizerka administrativně patří ke Kořenovu a funguje jako významná křižovatka cest. Okolím vedou trasy pro pěší, cyklisty i běžkaře. Z nich lze sledovat charakter horní Jizery, okolní horský prostor a přeshraniční polohu rezervace, nikoli však procházet samotným rašeliništěm.
V širším okolí se nacházejí také hraniční přechody pro pěší a lyžaře, mimo jiné u soutoku Jizery s Jizerkou. Návštěva tak může spojit českou Jizerku s cestami na polské straně, kde se nachází přírodní rezervace Torfowiska Doliny Izery. Vstup mimo povolené cesty v české národní přírodní rezervaci by znamenal porušení ochranného režimu a zároveň riziko pohybu v podmáčeném terénu.
Území ponechané vlastnímu vývoji
Rašeliniště Jizery neslouží jen jako ochrana vzácných stanovišť. V roce 2019 zde bylo vyčleněno 102,23 hektaru k samovolnému vývoji. V této části se podle dostupných údajů od roku 2017 neprovádějí zásahy. Lokalita tak umožňuje sledovat, jak se les a mokřadní prostředí vyvíjejí bez přímého hospodářského ovlivňování a jak na ně působí klimatické změny.
Stopy zaniklé osady Gross Iser
Krajina u Horní Jizery připomíná také dějiny někdejšího pohraničí. Na polské straně stávala osada Velká Jizera, známá rovněž jako Gross Iser. Po druhé světové válce byli její obyvatelé odsunuti a domy poblíž hranice byly v letech 1953 až 1956 zbourány.
Z někdejší zástavby zůstala budova školy, která dnes slouží jako turistická chata. Výlet k Horní Jizeře tak vede nejen krajinou vrchovišť, meandrů a podmáčených smrčin, ale i místem, kde se dochované přírodní procesy potkávají s pamětí zaniklého osídlení.