Zelená Hora leží na výrazném vrchu ve výšce přibližně 536 až 537 metrů, asi kilometr od Nepomuku, v katastru obce Klášter. Návštěvníci se nyní do zámeckého areálu nepodívají: od 1. listopadu 2025 je uzavřený kvůli rekonstrukci. Jeho minulost však nabízí pestrý průřez českými dějinami, od středověkého hradu přes Jednotu zelenohorskou až po působení Pomocných technických praporů.
Hradní vrch s barokním zámkem
O opevněném sídle na Zelené Hoře se píše už v roce 1221. Patřilo mezi hrady budované za vlády Přemysla Otakara I. Nedaleko, v dnešní obci Klášter, mezitím od 12. století působil cisterciácký klášter Pomuk. Založen byl v letech 1144 až 1145 a obývali jej mniši z německého Ebrachu. Zbytky kláštera jsou v obci patrné dodnes.
V roce 1419 obsadil hrad husitský hejtman Mikuláš z Husi. Následující rok husité vypálili nepomucký klášter a Zelená Hora se postupně dostala do světských rukou. Po husitských válkách tu vyrostl hrad, později upravovaný v renesančním stylu. Největší proměna přišla v letech 1670 až 1696, kdy Václav Vojtěch ze Šternberka nechal areál přestavět na raně barokní zámek.
Komplex tvoří tříkřídlá zámecká budova s přibližně 120 místnostmi, konírny, garáže a purkrabství s branou a věží. Součástí je také kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha. V zámku se nachází kaple svatého Antonína, divadelní sál a reprezentativní pokoje. Kostel uchovává náhrobní kameny Šternberků i mramorové desky připomínající rod Colloredo-Mansfeldů.
Místo politických událostí i rukopisného sporu
Na Zelené Hoře se odehrála také důležitá politická událost pozdního středověku. Dne 28. listopadu 1465 se tu sešli katoličtí páni a založili Jednotu zelenohorskou. Zavázali se ke vzájemné pomoci v konfliktu s králem Jiřím z Poděbrad.
S místem je spojen i Rukopis zelenohorský. Nalezen měl být na podzim roku 1817 a zámecký úředník Josef Kovář jej v listopadu 1818 anonymně poslal jako dar nově založenému Museu království Českého, dnešnímu Národnímu muzeu. Spolu s Rukopisem královédvorským se stal významným symbolem českého národního obrození, zároveň se však dlouhodobě diskutuje o pravosti a době vzniku obou textů.
Národní muzeum při novodobém průzkumu rukopisů použilo neinvazivní metody, aby zdokumentovalo jejich fyzický stav. Cílem nebylo potvrdit ani vyvrátit jejich pravost. Rukopis proto není vystavený na Zelené Hoře: patří do sbírek Národního muzea a jeho vystavování je omezené.
Černí baroni a armádní minulost
Po druhé světové válce převzala zámek armáda a od roku 1948 byl veřejnosti nepřístupný. Sloužili tu také příslušníci Pomocných technických praporů, které komunistický režim využíval jako nástroj politické represe. Mezi vojáky na Zelené Hoře byl i spisovatel Miloslav Švandrlík.
Právě jeho zkušenosti se promítly do románu Černí baroni a později do stejnojmenného filmu z roku 1992. Zelená Hora se díky nim zapsala do povědomí lidí po celé republice, přestože areál zůstával dlouho uzavřený a postupně chátral.
Uzavřený areál a místa v okolí
Po restitucích a vleklých soudních sporech byla Zelená Hora spojena s vlastnictvím obce Klášter. V roce 2025 získala areál společnost KLAUS Timber. Probíhají opravy obvodových zdí a balustrád a také stavebně-technický a restaurátorský průzkum věže. Znovuotevření se plánuje na sezonu 2027; přesný termín ani budoucí podoba návštěvnického provozu zatím nejsou známé.
V Klášteře lze během uzavírky zámku prohlédnout pozůstatky někdejšího cisterciáckého kláštera. Patří k nim románská stavba čp. 39, část ambitu s branami a další fragmenty středověké zástavby. Pod zámeckým vrchem stojí také Dvůr Šternberk s barokní sýpkou. V jeho areálu sídlí Muzeum československé lidové armády, muzeum včelařství a galerie; je tu rovněž původní armádní kinosál, kde se promítají Černí baroni. Přístup se řídí aktuálním programem a komentovanými prohlídkami.
V Nepomuku nabízí Městské muzeum a galerie archeologické nálezy z kláštera, 3D model původního komplexu i předměty spojené se zámkem. Ve městě se nachází také historické centrum, kostel svatého Jakuba Většího, Svatojánské muzeum a barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, který vznikl podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera.