Bývalou lustrárnu Eliáška najdete na adrese Lustrárenská 686 v Kamenickém Šenově. Areál dnes není volně přístupnou památkou s pravidelnou otevírací dobou, při pohledu zvenčí ale stále připomíná významnou kapitolu místního sklářství. Do objektu se bez povolení vstupovat nemá, protože jeho stav je po letech chátrání a požáru velmi špatný.
Podnik, který proslavil Kamenický Šenov
Příběh firmy Elias Palme se začal psát v roce 1849. Elias Palme tehdy vyráběl lustry v domě svých rodičů a pomáhali mu jeden tovaryš a jeden učeň. Z původně malé dílny postupně vyrostl podnik s mezinárodním dosahem, jehož luxusní svítidla mířila k zákazníkům v regionu i v zahraničí.
Rozvíjející se výroba potřebovala větší zázemí, a tak v roce 1905 vznikl nový tovární areál podle návrhu stavitele Adolfa Richtera. Výroba se do něj přestěhovala bez přerušení. Komplex zahrnoval reprezentativní hlavní budovu i provozní části, například formárnu a slévárnu. V hlavním domě se lustry navrhovaly, předváděly zákazníkům, fotografovaly a připravovaly k odeslání.
Secesní areál mezi dvěma ulicemi
Eliáška se rozkládá mezi Lustrárenskou a Charvátovou ulicí. Nejvýraznějším prvkem je secesní průčelí hlavní budovy, které mělo vedle praktické funkce také reprezentovat postavení a ambice firmy. Památková ochrana z roku 2007 se týká hlavní budovy, provozních objektů i oplocení.
Hodnota areálu nespočívá pouze v jeho architektuře. Výroba lustrů tu spojovala práci sklářů, kovodělníků, návrhářů a dalších řemesel. Právě propojení skla, kovu, světla a architektury dává někdejší továrně širší význam v příběhu českého průmyslu. Objevují se také úvahy, že Kamenický Šenov mohl mít souvislost se vznikem prvních elektrických lustrů pro firmu Lobmeyr a císaře Františka Josefa. Tato možnost však nebyla definitivně potvrzena.
Po ukončení výroby přišel úpadek
Provoz v areálu skončil v 70. letech 20. století. Následovalo postupné chátrání, na kterém se podepsaly také změny vlastníků a ztráta části původního vybavení. V létě 2023 zasáhl požár průčelní část budovy a stav památky se tím ještě zhoršil.
Obnova proto nebude znamenat jen opravu fasády. Bude nutné řešit celý areál včetně provozních budov a zároveň najít způsob, jak ho dlouhodobě využívat. Zachování Eliášky jako pouhé zakonzervované stavby by nevyužilo její kulturní ani vzdělávací potenciál.
Plán na kulturní a vzdělávací centrum
V červnu 2025 areál koupil Nadační fond Eliáška. Na jeho činnosti se podílejí mimo jiné Peter Rath, Lukáš Polák, Barbora Masařová a architektka Tereza Šváchová, která se bývalé lustrárně věnovala už ve své diplomové práci z roku 2016.
Fond chce postupovat po jednotlivých etapách a využít více zdrojů financování. Mezi první plánované kroky patří zabezpečení areálu, odstranění náletové zeleně, příprava projektové dokumentace a hledání partnerů. V delším výhledu by tu mohlo vzniknout kulturně-společenské centrum zaměřené na sklo, lustry a architekturu. Počítá se s výstavami, přednáškami, workshopy a vzdělávacími programy. Některé provozy by zároveň mohly pomáhat financovat další části obnovy. Konkrétní podoba projektu ani termíny jeho realizace zatím nejsou definitivně stanovené.
První ukázkou postupného otevírání areálu veřejnosti byla výstava Možnosti Eliášky ve slévárně, která se konala 13. června 2026 během festivalu Lustrfest. Studenti Fakulty architektury ČVUT představili návrhy budoucího využití objektu a program doplnila sklářská instalace Paměť lustru. Slévárna se na čas proměnila v místo pro kulturní program i diskusi o dalším směřování památky.
Projekt podporuje město Kamenický Šenov i Liberecký kraj. Eliáška může v budoucnu doplnit další zdejší místa spojená se sklářstvím, mezi něž patří Sklářské muzeum, sklářská škola nebo Palmeho sklářská stezka.
Kdy je možné Eliášku navštívit
Areál nemá běžnou návštěvní dobu. Veřejnosti se otevírá při konkrétních výstavách, komentovaných prohlídkách a dalších akcích Nadačního fondu Eliáška. Kvůli havarijnímu stavu není bezpečné vstupovat do budov bez povolení. Aktuální program se proto váže na akce fondu nebo města.