V Janovicích nad Úhlavou se dochovala výrazná stopa někdejší vojenské posádky. Rozsáhlá kasárna, spojená se službou u technických praporů a s románem Černí baroni, už armádě neslouží. Jejich areál se po odchodu vojáků proměnil v průmyslovou zónu, a tak nejde o běžnou památku s volným vstupem a pravidelnými prohlídkami.
Kasárna pro rostoucí armádu
Výstavba nového vojenského komplexu začala v 50. letech 20. století, kdy se československá armáda rychle rozšiřovala. Na přelomu září a října 1954 se do dokončeného areálu přesunul 23. pěší pluk z Nýrska. Následující rok se pak pravděpodobně celý útvar sloučil v Janovicích.
Regionální historické materiály řadí kasárna mezi největší a nejmodernější vojenské komplexy tehdejšího Československa. K jejich nápadným částem patřilo mimořádně rozlehlé nástupiště. Na stavbě se podle regionálního zdroje podíleli také příslušníci pomocných technických praporů, známí jako pétépáci nebo Černí baroni. Konkrétní podíl jednotlivých jednotek na různých etapách výstavby ale není podrobně rozlišen.
Od pétépáků k Černým baronům
Pomocné technické prapory vznikly na začátku 50. let jako prostředek komunistického režimu vůči mužům označovaným za politicky nespolehlivé. Režim do nich zařazoval například syny sedláků a podnikatelů, duchovní nebo vzdělané muže, kterým nedůvěřoval. Namísto běžné vojenské přípravy často vykonávali těžkou práci v dolech, lomech a na stavbách.
Název Černí baroni se rozšířil hlavně díky knize Miloslava Švandrlíka. Pojmy pomocné technické prapory a technické prapory se v popularizačních textech někdy používají zaměnitelně, jejich historie ale není totožná. V době Švandrlíkovy vojenské služby se původní pétépácké jednotky už proměňovaly a navazovaly na ně další technické prapory.
Janovice v Švandrlíkově románu
Miloslav Švandrlík sloužil v armádě v letech 1953 až 1955 u technických praporů v západních Čechách. Mezi místa spojená s jeho vojenskou službou patřily také Janovice. Zkušenosti z armádního prostředí později promítl do románu Černí baroni, který poprvé vyšel v roce 1969.
V knize jsou Janovice jedním z působišť technického praporu. Vystupují v ní vojáci pod velením poručíka Hamáčka a politického zástupce poručíka Troníka. Román není přesným historickým záznamem, vychází však z reálného vojenského prostředí, typů lidí i autorových vlastních zkušeností.
S janovickou tradicí bývá spojován také major Terazky, jeho předobraz ale nelze jednoduše označit za důstojníka místní posádky. Historické pátrání Českého rozhlasu uvádí jako inspiraci Andreje Gazdu, velitele útvaru pomocných technických praporů, kterého Švandrlík poznal u 1. technického praporu. Spojitost s Janovicemi tak může vycházet ze širšího okruhu autorovy služby, nikoli z jediného místního velitele.
Co je v areálu dnes
Vojenská kapitola města skončila 15. října 2004, kdy byla místní posádka zrušena. Armáda předtím po desetiletí ovlivňovala podobu Janovic, jejich každodenní život i zaměstnanost. Po jejím odchodu zůstal rozsáhlý areál s řadou budov, který se postupně začal měnit v Rozvojovou zónu Janovice nad Úhlavou.
Dnešní oplocený průmyslový areál není vojenským skanzenem ani muzeem s pravidelnými prohlídkami. Některé jeho části mohou využívat soukromé subjekty a přístup se liší podle konkrétního místa. Do oplocených nebo soukromě využívaných objektů není možné vstupovat bez souhlasu. Zvenčí je však patrné, jak výrazně někdejší posádka ovlivnila město, které je zároveň jedním z míst spojených se Švandrlíkovými Černými barony.