Ke zřícenině Templštejna se dá dojít z Jamolic po žluté turistické značce. Od autobusové zastávky v obci je to přibližně dva kilometry. Cílem je skalnatý ostroh nad Jihlavou, kde se dochovaly mohutné zdi, hluboké příkopy i pozůstatky staveb, které napovídají, jak hrad fungoval. Jeho obranu přitom nezajišťovala obvyklá hlavní věž, ale soustava hradeb a promyšlený přístup.
Od templářského sídla k pustému hradu
O templářích v Jamolicích se píše už v letech 1279 a 1281. Řád tu měl kostel, faru a pravděpodobně také komendu. Pro hradní sídlo však byla výhodnější poloha na skalnatém výběžku nad řekou. Templštejn tam nejspíš vyrostl mezi lety 1281 a 1298; písemný doklad o něm pochází z července 1298.
Templářské období trvalo krátce. Když papež Kliment V. řád roku 1312 zrušil, hrad připadl světským majitelům. V roce 1379 jej získal Jindřich z Lipé a na přibližně sedmdesát let se stal sídlem významného šlechtického rodu. Později jeho důležitost klesala. Zemské desky ho roku 1625 uvádějí jako zcela pustý.
Hradby místo věže
Nejstarší hradní jádro má nepravidelný půdorys pětiúhelníku, přibližně 40 krát 30 metrů. Plášťové zdi byly asi 2,2 metru silné a dosahovaly výšky kolem dvanácti metrů. Vstupovalo se ze severu. Cesta příchozího vedla tak, že musel téměř obejít celý hrad a zůstával dlouho na očích obráncům. Ve zdivu lze stále rozpoznat části otvoru, kterým procházela dřevěná závora.
Na severu stojí zbytek budovy zachovaný až do výšky tří podlaží. Má jen málo oken a podle vnitřního uspořádání mohl sloužit hospodářskému provozu, třeba jako konírna. Jižní stavba měla obytnou funkci. V jejím patře se patrně nacházel velký sál s rozměrnými okny a krbem.
Téměř v celé výšce se dochovala také pilířová brána. Datování dřevěných trámů, které sloužily jako lešení, zařadilo bránu i sousední budovu do let 1446 až 1457. Kolem roku 1470 začala další rozsáhlá přestavba: vznikala štítová zeď dlouhá asi 70 metrů, široká pět metrů a vysoká jedenáct metrů. Měla chránit hrad před dělostřelbou z protějšího, výše položeného svahu. Plánovaná stavba zřejmě nebyla dokončena a na místě zamýšlené věže zůstalo zubovité zakončení.
Co prozradily vykopávky
Při starších výkopech na přelomu 19. a 20. století se našla vrstva popela, ohořelé trámy, kamenná koule i lidské kosti. Odtud pochází domněnka, že Templštejn někdy po polovině 16. století zničil požár. Jeho přesné datum ani okolnosti se ale nepodařilo spolehlivě potvrdit.
Mezi nálezy byly také meče, zemědělské náčiní, části jezdecké výstroje, kování, keramické dlaždice, kachle a architektonické ozdoby. Jejich rozmanitost naznačuje, že hrad mohl být v době zkázy stále obývaný a vybavený, nikoli předem systematicky vyklizený.
Na nejvyšším místě areálu je ve skále vytesaná studna nebo cisterna. Není jisté, zda se v ní zachytávala podzemní voda, nebo dešťová; dnes dosahuje hloubky asi 7,5 metru. Pověsti o tajné chodbě a templářském pokladu zůstávají součástí místní tradice, archeologické doklady pro ně nejsou.
Zřícenina v přírodní rezervaci
Hradní vrch patří do přírodní rezervace Templštejn, která zabírá téměř 42 hektarů. Chráněny jsou zde suťové lesy, silikátové skály a suchá vřesoviště. Okolí náleží k přírodně cennému Střednímu Pojihlaví a také do soustavy Natura 2000. Cesta ke zřícenině tak vede krajinou s teplomilnou vegetací a vzácnými přírodními stanovišti.
Náročnější přístup vede z údolí Jihlavy hlubší strží kolem potoka a drobných vodopádů. Samotný areál je volně přístupný, vstup je ale na vlastní nebezpečí. Prudké pěšiny, suť a skalnatý terén vyžadují pevnou obuv a opatrnost.
Postupná záchrana hradu
Templštejn má od roku 2011 soukromého majitele. O rok později začalo ve spolupráci s památkáři a ochranou přírody postupné zabezpečování areálu. Odstraňuje se náletová vegetace, zdivo se opravuje tradičními materiály a přibyly kamenné i dřevěné schody, upravené cesty a vyhlídka.
Na obnově pomáhají také dobrovolníci, mimo jiné členové Hnutí Brontosaurus Fénix. Péče zahrnuje i kamenné zídky, terasy a hromady materiálu. Zpomalují erozi, shromažďují kámen pro další opravy a poskytují úkryt živočichům. Národní památkový ústav označil tento způsob práce za příklad citlivé konzervace historické ruiny.