V Dolním Sklenově, místní části Hukvald, stojí u domu čp. 35 vodní mlýn s dochovaným kolem a téměř kompletním technologickým zařízením. Objekt není běžnou expozicí a do jeho interiéru se lze dostat jen po předchozí domluvě s vlastníky. Zvenčí však připomíná dobu, kdy vodní náhon patřil k důležitým zdrojům energie a propojoval několik mlýnů v okolí.
Od 17. století k rodině Ondříčkových
Takzvaný Dolní, někdy také Ondříčkův mlýn, má podle dochovaných záznamů historii nejméně od 17. století. Vlastnily jej postupně rodiny Prachařů, Kabuďů, Novobílských, Matulů, Růžů, Uhlářů, Škarudů, Bajerů a Ondříčků.
Dne 11. prosince 1929 mlýn koupili Josef a Anděla Ondříčkovi. Poté následovala rozsáhlá přestavba spojená s modernizací provozu. U vybavení se uvádí rok 1932, jiné materiály kladou rekonstrukci do roku 1936. Pravděpodobně tedy šlo o více etap, nikoli o jedinou stavební akci; přesné rozlišení by vyžadovalo další archivní ověření.
Náhon jako součást většího vodního systému
Voda do mlýna přicházela náhonem, odtud pokračovala přes vantroky k vodnímu kolu a následně odtékala kanálem. K vodnímu dílu náleželo také stavidlo a kamenná lednice, tedy prostor, v němž bylo kolo umístěné. Systém zásoboval nejen Dolní Sklenov, ale také podzámecký hukvaldský, sklenovský a rychaltický mlýn.
Za pozornost stojí i konstrukční řešení. Uvádí se neobvykle velká šířka korců vzhledem k množství vody, které jimi protékalo; v moravském prostředí mělo jít o neobvyklé uspořádání. Zachovaný náhon a původní dispozice tak dokládají podobu vodního díla i poté, co se v mlýně přestalo pravidelně mlít.
Co pohánělo mlýnské zařízení
V kamenné lednici se dochovalo vodní kolo. Jeho síla poháněla čtyři válcové stolice, loupací stroj, mlýnské složení a kameny na šrotování. K někdejšímu provozu patřila také stoupa a olejna, ty se ale nedochovaly.
Po modernizaci ve 30. letech využíval mlýn především vodní pohon, který doplňovala elektřina. Zachované vybavení proto zachycuje jak tradiční mlynářskou technologii, tak její přizpůsobování technickému vývoji první poloviny 20. století.
Konec provozu a dnešní přístup
Po válce mlýn znárodnili a postupně jej začlenili do státní mlýnské správy. Přesné datování i název spravující organizace se v záznamech liší; objevují se označení Hospodářské družstvo i podnik Pardubické mlýny. Soukromé mlynářství v tehdejší podobě tím zanikalo. Provoz skončil podle záznamů v roce 1970, mimo jiné kvůli úbytku námezdního mletí v období kolektivizace.
Po roce 1989 se měl mlýn vrátit původním majitelům a dnes je spojován s rodinou Ondříčkových. Vybavení zůstalo téměř kompletní a technicky zachované, objekt ale není volně přístupný. Do soukromého pozemku se bez svolení nevstupuje; případná prohlídka interiéru je možná pouze po předchozí domluvě s vlastníky. Z veřejných míst lze vnímat polohu stavby v krajině i trasu někdejšího náhonu.
Větrný mlýn je jiná památka
V Dolním Sklenově stojí také samostatný větrný mlýn holandského typu. S vodním mlýnem u domu čp. 35 nejde o jeden objekt: každý využíval jinou přírodní sílu. Obě památky připomínají roli vody a větru v někdejším hospodářském životě obce.