Hromnické červené jezírko najdete přibližně 800 metrů od křižovatky silnic v obci Hromnice na Plzeňsku. Voda leží hluboko pod okolním terénem, v jámě po těžbě kamenečných, tedy pyritických břidlic. Dnešní podoba místa spojuje pozůstatky průmyslové činnosti s krajinou, kterou postupně osidluje příroda.
Kudy k jezírku
K lokalitě vede několik přístupových cest. Jedna začíná u bývalého sportovního areálu V Kolnách a pokračuje po zeleném turistickém značení. Kratší, ale prudší cesta vede od silnice; k severnímu okraji jezírka se lze dostat také přes hromnickou náves. Výše položené severní stanoviště poskytuje pohled na hladinu i okolní terén.
Na místě není běžné zázemí rekreačního areálu. K vodě se nedoporučuje sestupovat ani se jí dotýkat, jezírko je určené k pozorování z bezpečné vzdálenosti. Zatopená plocha má přibližně tři hektary. Jámový lom měří zhruba 190 krát 130 metrů a voda v něm dosahuje hloubky kolem 18 metrů; údaj o celkové hloubce lomu se týká celé jámy, ne pouze vodního sloupce.
Od 7. března 1975 je území chráněné jako přírodní památka. Ochrana zahrnuje jezírko i okolní haldy, které dokládají těžbu a zpracování horniny. Chráněné území má rozlohu přibližně 12,4 hektaru.
Od těžby břidlice k průmyslové výrobě
Hromnickou břidlici lidé dobývali nejpozději od konce 16. století. Nejprve se z ní vyráběl hlavně kamenec, využívaný mimo jiné v textilnictví. Na přelomu 18. a 19. století se místní surovina začala používat také k výrobě kyseliny sírové, respektive olea.
Dýmavé koncentrované oleum se uplatňovalo například při zpracování indiga, rostlinného barviva důležitého pro textilní průmysl. Břidlice se nechávala zvětrávat a poté prolévala vodou. Z horniny se tak uvolňovaly sírany, které se následně odpařovaly a tepelně zpracovávaly.
Výroba spotřebovávala mnoho energie a vyžadovala velké množství dřeva, později také uhlí. V 70. a 80. letech 19. století patřil podnik zpracovávající hromnickou břidlici podle odborných materiálů k významným, prakticky monopolním výrobcům olea. V lomu tehdy pracovaly i parní stroje. Provoz skončil na konci 19. století, kdy jej nahradila účinnější kontaktní technologie výroby kyseliny sírové. Opuštěný lom se později naplnil vodou.
Červená hladina a kyselé prostředí
Břidlice obsahuje pyrit, minerál železa a síry. Jeho zvětrávání a následné vyluhování síranů vedou k tomu, že voda v jezírku má pH přibližně 2,6 až 2,8. Jde o hodnotu srovnatelnou s výrazně kyselými kapalinami, nikoli o vodu ke koupání. Na načervenalém zbarvení se podílí železo a chemické procesy probíhající v různých vrstvách vody.
Jezírko je trvale meromiktické: jeho voda se během roku nepromíchává od hladiny až ke dnu. Horní vrstva se pohybuje a okysličuje, zatímco hustší spodní část zůstává dlouhodobě stabilní a bez kyslíku. Přispívá k tomu vysoký obsah rozpuštěných síranů a kovů, příkré stěny lomu i poloha hladiny hluboko pod okolním terénem.
Život v jezírku
Extrémní kyselost neznamená, že by voda byla úplně bez života. V její svrchní vrstvě vědci zaznamenali několik druhů řas, například zástupce rodů Coccomyxa, Chromulina, Lepocinclis a Chlamydomonas. V jezírku žije také kyselomilný vířník Cephalodella acidophila.
Na jaře a v létě může být v horní vrstvě naměřeno velké množství kyslíku, což souvisí s intenzivní fotosyntézou řas. Spodní část jezírka přitom zůstává bez kyslíku.