Při cestě do Podlesí na východním okraji Horušic se objevuje stavba, která se od běžné venkovské zástavby liší na první pohled. Bývalá rezidence sedleckého kláštera má osmiúhelný půdorys, patro a mansardovou střechu. Na místě tak nestojí jen obyčejný hospodářský dům, ale komorně pojatá barokní stavba s překvapivě reprezentativním řešením.
Malý klášterní areál na okraji obce
Rezidence vznikla v první polovině 18. století jako zázemí sedleckých cisterciáků. Ti své hospodářské a správní aktivity neomezovali pouze na vlastní klášterní areál, a Horušice proto sloužily také jako jedno z míst, odkud bylo možné spravovat okolní majetek.
Celý komplex byl původně uzavřený ohradní zdí. K hlavní osmiboké budově přiléhalo krátké nižší křídlo, vzadu stálo hospodářské stavení a v nároží zdi menší domek. Přístupovou cestu po obou stranách lemoval plaňkový plot. Dochované uspořádání tak připomíná, že šlo o promyšlené hospodářské zázemí, nikoli o samostatně stojící venkovské sídlo.
Osm stran místo běžného půdorysu
Nejvýraznějším prvkem areálu zůstává polygonální hlavní budova. Její neobvyklý tvar je dobře patrný i z veřejné komunikace a spolu s mansardovou střechou vytváří charakteristický barokní vzhled. Stavba působí spíše jako menší reprezentativní rezidence než jako běžné hospodářské stavení.
V pramenech se její vznik datuje přibližně kolem roku 1720, případně obecněji do první poloviny až poloviny 18. století. Památková hodnota se přitom týká celého areálu: kromě rezidence zahrnuje také hospodářský objekt, domek, ohradní zeď, sousoší a související pozemky.
Malované stropy zůstávají běžnému návštěvníkovi skryté
Výjimečnost horušického objektu nekončí u jeho vnějšího vzhledu. Národní památkový ústav eviduje restaurátorské dokumentace k malovaným dřevěným stropům v interiéru. Mezi zaznamenanými výzdobami jsou například malby Zvěstování Panny Marie a Meditace svatého Bernarda z Clairvaux, stejně jako další malované stropy v několika místnostech.
Výzdoba odkazuje na duchovní původ stavby a její spojení s cisterciáckým prostředím. Interiér však dnes není běžně přístupný jako muzeum ani jako prohlídkový objekt. Při zastávce je proto možné areál vnímat především zvenčí.
Z myslivny se stal obytný objekt
Využití rezidence se v průběhu času proměňovalo. Od roku 1890 sloužila jako myslivna, dnes je součástí soukromě užívaného obytného objektu. Do areálu proto není možné vstupovat bez svolení vlastníka a při prohlídce z veřejné cesty je nutné respektovat soukromí obyvatel.
Historický obraz místa doplňuje u přístupové cesty sousoší svatého Jana Nepomuckého. Spolu s ohradní zdí, hospodářskými budovami a osmibokou rezidencí připomíná původní podobu areálu, který v Horušicích vznikl jako mimoklášterní zázemí sedleckých cisterciáků.