Výstup na Smrčinu vede lesnatou krajinou Národního parku Šumava až k české vrcholové kótě ve výšce přibližně 1 332 metrů nad mořem. Na rakouské straně hraničního masivu se nachází Hochficht, jehož vrchol měří 1 338 metrů. Jde o dvě různá místa, přestože je dělí jen malý výškový rozdíl.
Jednou z možností, jak se na Smrčinu vydat, je červeně značená hřebenová trasa od Zadní Zvonkové směrem k Plechému. K vrcholu z ní odbočuje značená cesta; její závěrečný úsek měří zhruba 300 metrů. Náročnost výletu závisí na zvoleném nástupu, orientačně může zabrat kolem čtyř hodin. Nejde tedy o krátkou procházku a hodí se pevná obuv. V horském prostředí se navíc podmínky mohou měnit rychleji než v údolí.
Les, který utvářela příroda i lidé
Smrčina není souvislým porostem smrků. Na některých místech se výrazněji prosazují také buky a jedle. Pro vybrané šumavské svahy jsou typické květnaté bučiny s pestrým bylinným patrem, dochovaly se však jen v určitých lokalitách. Jejich výskyt proto nelze vztahovat na celý masiv.
Dnešní lesy zároveň nejsou jednoduchým obrazem původního pralesa. Jejich skladbu ovlivňovalo také hospodaření a další lidská činnost v minulých staletích. Podoba krajiny tak odráží společné působení přírodních procesů a dlouhého využívání území člověkem.
V širším okolí žijí vzácné druhy, mezi nimi strakapoud bělohřbetý, lejsek malý, tetřev hlušec a rys ostrovid. Při běžném výletu je ale není snadné zahlédnout. Pohyb po cestách, klid a respektování pravidel národního parku pomáhají chránit místní přírodu.
Pohraniční krajina s různým využitím
Česká strana Smrčiny patří do národního parku, zatímco rakouský Hochficht je známý jako lyžařské středisko. Odlišné využití obou stran masivu je tak patrné přímo v krajině: vedle chráněného horského prostředí se na rakouské straně uplatňuje zimní rekreace.
Výhledy z vrcholové oblasti se mění podle počasí, konkrétního místa na trase i stavu okolního porostu. Smrčina proto nemusí nabídnout jedno velké panorama; součástí výletu je také samotná cesta lesnatým pohraničním hřebenem. V okolí se kromě lesů a vrcholů nacházejí i prameništní a mokřadní stanoviště, která patří k citlivým částem horské krajiny.