Prohlídka Památníku holokaustu Romů a Sintů v Hodoníně u Kunštátu vede přes prostor, který v průběhu desetiletí sloužil několika různým účelům. Návštěvníci tu najdou stálou expozici, repliku vězeňského baráku i původní budovu dozorců. Cesta pokračuje k lesnímu hřbitovu Žalov, kde byli pohřbíváni lidé, kteří zemřeli v táboře.
Od pracovního tábora k internaci rodin
Areál nejprve fungoval jako kárný pracovní tábor, otevřený v srpnu 1940. Od ledna 1942 měl podobu sběrného tábora, do něhož úřady posílaly především dospělé muže označované za asociální nebo za osoby, které se vyhýbaly práci. Za dobu existence těchto zařízení prošlo areálem 1 032 káranců; 167 z nich bylo v evidenci označeno písmenem C jako Cikáni.
Dne 2. srpna 1942 se místo proměnilo v takzvaný cikánský tábor, v nacistickém označení Zigeunerlager II. Spolu s táborem v Letech u Písku šlo o jedno ze dvou zařízení v Protektorátu Čechy a Morava, kam byly násilně soustřeďovány celé romské a sintské rodiny. Plánovaná kapacita byla zhruba 300 lidí v létě a 200 v zimě. Během několika týdnů sem ale bylo eskortováno více než tisícovka rodin. Lidé žili v dřevěných objektech, stanech i zabavených kočovných vozech.
Život v táboře a transporty
Po příchodu čekala internované evidence, odebrání osobních věcí, ostříhání a odvšivení. Pracovat museli všichni, včetně dětí starších deseti let. Práce se vykonávala v areálu, v nedalekém kamenolomu i při stavbě silnice Plzeň–Moravská Ostrava. Tábor řídil a střežil český personál, z velké části bývalí četníci. Po většinu jeho existence byl velitelem Štěpán Blahynka.
Nedostatek jídla, vody, hygieny a lékařské péče zhoršoval podmínky pobytu. Na přelomu let 1942 a 1943 se rozšířil břišní tyfus. Z 73 lidí pohřbených od srpna 1942 do ledna 1943 na hřbitově v nedalekých Černovicích byla většina dětí. Od ledna 1943 se zemřelí ukládali do hromadných hrobů u tábora, na místě zvaném Žalov.
Od srpna 1942 do září 1943 prošlo táborem 1 396 mužů, žen a dětí, převážně Romů z Moravy. Nejméně 207 z nich pobyt nepřežilo. V prosinci 1942 odvezli do Auschwitz I celkem 91 lidí. V noci z 21. na 22. srpna 1943 následoval transport 749 vězňů do Auschwitz II-Birkenau. Posledních 25 lidí, kteří tábor vyklízeli, bylo deportováno do Auschwitz v lednu 1944.
Co dnes v areálu uvidíte
Stálá expozice, otevřená v roce 2021, provází návštěvníky dějinami místa od konce 30. let až do současnosti. Vedle nacistické perzekuce představuje také období pracovního a sběrného tábora, poválečnou internaci Němců, tábor nucené práce i pozdější rekreační využití.
V infocentru jsou vystaveny dobové dokumenty, fotografie, seznamy vězňů a zemřelých, nalezené pozůstatky i nahrávky vzpomínek pamětníků. Jedna část expozice vypráví příběh Boženy Jochové, která v táboře přišla o celou rodinu, sama však přežila. Replika vězeňského baráku přibližuje umývárnu, patrové pryčny a místnost určenou vězeňským funkcionářům.
Barák není původní stavbou. Tu museli v roce 2012 odstranit kvůli napadení dřevokazným hmyzem a houbami, do repliky se ale podařilo začlenit některé původní prvky. Jedinou zachovanou původní budovou někdejšího tábora je barák dozorců, který dnes slouží krátkodobým výstavám. V sezóně 2026 je v areálu k vidění výstava Vypálené obce, věnovaná mimo jiné Lidicím, Ležákům, Javoříčku, Ploštině, Oradour-sur-Glane a Telavågu.
Žalov a poválečné kapitoly areálu
Po odchodu romských vězňů areál nezůstal prázdný. Po válce v něm byli internováni staří Němci, kteří nebyli schopni odsunu; 80 z nich zde zemřelo. V letech 1949 až 1950 sloužil jako tábor nucené práce pro odpůrce komunistického režimu. Později se z něj stalo rekreační zařízení a původní účel místa se na dlouhou dobu vytratil z veřejné paměti.
Oběti připomínal po desetiletí hlavně jednoduchý dřevěný kříž a kámen s názvem Žalov. První veřejné pietní shromáždění se konalo v roce 1973. Pravidelné vzpomínkové akce se obnovily od roku 1995 díky Muzeu romské kultury a v roce 1997 přibyl na Žalově kříž od romského sochaře Eduarda Oláha. Lesní hřbitov je dnes kulturní památkou.
Památník leží u silnice 19 nedaleko obce Hodonín a okolím vede také část Partyzánské stezky. Přijet lze autem, případně vlakem do Skalice nad Svitavou a odtud autobusem. Hlavní návštěvní sezóna obvykle trvá od dubna do října. Samostatný vstup do areálu a expozic je bezplatný, komentované prohlídky jsou zpoplatněné.