Při průchodu Dymokurami nepřehlédnete zámek v centru obce. Do jeho interiérů se běžně nepodíváte, z veřejného prostoru ale můžete vnímat sídlo, jehož dějiny sahají k tvrzi a odrážejí proměny zdejšího panství. Obec je písemně doložena už roku 1249, kdy se připomíná Soběslav z Dymokur. Tvrz na místě dnešního zámku zachycují prameny v roce 1572.
Z původního opevněného sídla se postupně stala renesanční rezidence a později barokní zámek. Jeho podoba se utvářela po několik staletí, stejně jako role, kterou hrálo v životě okolní krajiny.
Proměny šlechtického sídla
Důležitá stavební etapa začala poté, co dymokurské panství roku 1654 získal Vilém Lamboy z Cortesheimu. Na místě starší tvrze nechal postavit barokní sídlo, které bylo zřejmě zpočátku poměrně skromnou přízemní budovou. Západní křídlo mělo být hotové přibližně v roce 1660.
Po Lamboyově smrti přešlo panství v roce 1673 na Ludvíka Colloreda z Wallsee. Za Colloredů se zámek rozrostl: kolem roku 1688 získal další patro, dvě křídla a podle obecní dokumentace také hodinovou věž. V 18. století stavební vývoj pokračoval. Roku 1723 vznikla zámecká kaple Sedmibolestné Panny Marie.
Dnešní podobu jednopatrové trojkřídlé barokní stavby formovaly především postupné úpravy za Colloredů. S výraznou přestavbou se v některých přehledech pojí rok 1786; nejde však o jediný okamžik, kdy zámek získal svou výslednou podobu.
Sídlo obklopené velkostatkem
Zámek sloužil také jako správní centrum panství. V roce 1788 se u něj uvádí pila s olejnou, vinopalna a knihovna s přibližně tisícem svazků. Tehdy měly Dymokury 576 obyvatel žijících v 94 domech.
Colloredové vlastnili panství do roku 1815. Po sňatku vdovy po Josefu Colloredovi s hrabětem Bedřichem z Cavriani připadlo jejich dceři Rosině. Ta se roku 1833 provdala za Otakara Czernina z Chudenic a Dymokury se tak dostaly do majetku rodu Czerninů.
Za Czerninů se rozvíjelo sídlo i velkostatek. Na počátku 20. století měl podle obecní dokumentace více než 7 480 hektarů a zahrnoval území desítek katastrálních obcí. Patřily k němu lesy, pole, rybníky, dvory, cukrovary, pivovar, mlýny a další provozy. Zámek byl jeho správním i symbolickým středem.
Park, kaple a těžké 20. století
Proměny se týkaly také zámeckého okolí. Za hraběte Děpolda Czernina byl park kolem roku 1874 rozšířen. O tři roky dříve prošla úpravou kaple Sedmibolestné Panny Marie, která byla přestavěna v novogotickém stylu.
Ve 20. století zasáhla majetek nacistická nucená správa, poválečné spory i převzetí komunistickým státem. Zámek následně využívaly různé státní instituce: působil v něm místní národní výbor, školské a zemědělské organizace i Ministerstvo vnitra. Podle svědectví Tomáše Czernina byl při návratu rodiny objekt značně zchátralý; v době státní správy v něm byl mimo jiné muniční sklad.
Návrat rodiny a současnost
Po roce 1989 se majetek začal vracet postupně. Lesy byly podle obecní dokumentace navráceny v roce 1992, zámek s polnostmi pak měl být opět ve vlastnictví rodiny od roku 1994. Některé přehledy uvádějí také rok 1990, který může označovat jinou fázi restitucí.
V novějších přehledech je jako současný majitel uváděn Tomáš Czernin, představitel páté generace rodu spojené s dymokurským sídlem. K panství nadále náleží lesní, polní a rybniční hospodářství. Zámek je součástí areálu kulturní památky spolu s kaplí a kašnou, pro veřejnost však není běžně přístupný a nenabízí standardní prohlídkový okruh. Dymokury leží v oblasti mezi Nymburkem, Poděbrady a Křincem.