Kamenný kruh na úpatí Burkováku může návštěvníka nejprve zmást: nejde o pravěkou památku, ale o novodobou stavbu z roku 2011. Samotný vrch nedaleko Nemějic má ovšem s dávnou minulostí skutečnou souvislost. Druhá část výletu vede do Sudoměře, kde se v březnu 1420 husitský oddíl ubránil početnějšímu vojsku díky vozové hradbě a členitému terénu.
Burkovák a jeho pravěká minulost
Burkovák, kterému se říká také hora Tábor, dosahuje výšky přibližně 504 metrů. Archeologické nálezy z vrcholové plošiny zahrnují tisíce střepů nádob a asi 1 500 malých hliněných plastik. Mezi nimi byly podoby ptáků i jiných zvířat, ale také cívky, ozubená kolečka a korálky.
Lokalitu odborníci spojují s kultovním místem z halštatské doby, tedy přibližně z let 800 až 500 před naším letopočtem. Předměty mohly sloužit při náboženských nebo pohřebních obřadech. Stopy po kůlech ukazují, že na vrcholu zřejmě stála dřevěná stavba. V okolí se nacházejí i dvě mohylová pohřebiště z doby bronzové a halštatské.
Novodobý kamenný kruh stojí na úpatí kopce a pouze připomíná megalitické stavby. Není pozůstatkem pravěkého kultu, vznikl až v roce 2011. Nejkratší přístup k němu vede z Nemějic; u kruhu bývá možné nechat auto, parkovací režim se však může měnit.
Sudoměř: vozová hradba mezi rybníky
Z Burkováku pokračuje výlet přejezdem do Sudoměře, části obce Čejetice. Dne 25. března 1420 se tu střetl husitský oddíl s několikanásobně silnějším protivníkem. Husité tehdy mířili z Plzně k Táboru a při ústupu jim místní krajina poskytla výhodné podmínky k obraně.
Oddíl čítal přibližně 400 lidí, mezi nimiž byly také ženy a děti. K dispozici měl dvanáct vozů a devět jezdců. Husité postavili vozy do úzkého prostoru mezi rybníky Markovec a Škaredý. Škaredý byl v té době vypuštěný, jeho rozbahněné dno však představovalo pro těžce vyzbrojené útočníky komplikaci.
Prameny se v počtu protivníků rozcházejí. Často opakovaný údaj hovoří až o dvou tisících mužů, odbornější odhady počítají zhruba se sedmi sty ozbrojenci. Sudoměř se řadí k prvním významným husitským vítězstvím v otevřeném boji. Vedle Jana Žižky se mezi veliteli uvádějí Břeněk Švihovský a další hejtmani.
Žižkův pomník a dřevěná čtveřice
Dominantou místa je šestnáct metrů vysoký památník Jana Žižky z kamenných kvádrů. Jeho návrh připravil akademický sochař Emanuel Kodet a na realizaci se podílel František Kulíř. Pomník dokončili v roce 1925, pět let poté, co vznikl záměr připomenout pětisté výročí bitvy. Na slavnostní odhalení tehdy podle dobových údajů dorazily desetitisíce lidí.
Asi dvě stě metrů od monumentu stojí čtyři dřevěné sochy husitů: Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorín. Jejich počet symbolicky odkazuje ke čtyřem stovkám členů oddílu. Sochy vytvořil Ivan Šmilauer z dubu, který v roce 2011 vyvrátila bouře.
Od pomníku lze dobře přečíst podobu bojiště. Markovec leží přímo u památníku, zatímco směrem k soše Jana Žižky se otevírá prostor někdejšího rybníka Škaredý. Hráz i vodní plochy napovídají, jakou roli sehrál terén při obraně vozovou hradbou.
Další zastávky v okolí
K památníku se dostanete po zelené nebo modré turistické značce; poblíž je parkoviště a místem vede také cyklotrasa číslo 1072. Vlakem lze dojet na zastávku Sudoměř u Písku, odkud zbývají k památníku přibližně dva kilometry chůze. Podle turistických informací je monument přístupný po celý rok a bez vstupného.
U památníku jsou lavičky a prostor k odpočinku. V okolí je potřeba brát ohled na rybníky i citlivé mokřadní části. Nedaleko leží přírodní rezervace Řežabinec a výlet lze prodloužit také po Písecké hřebenovce, jejíž delší okruh vede přes Putim, Řežabinec, Ražice a Kestřany.
Odbočit můžete i do Mladějovic. Bývalá škola tu připomíná dětství loutkáře Josefa Skupy a před budovou stojí dřevěné postavy Spejbla, Hurvínka, Máničky a psa Žeryka. Hráz mezi Markovcem a Škaredým se objevila také ve filmu Jan Žižka, pro jehož natáčení posloužila jako jedna z lokalit.
Se Sudoměří se pojí i pověst o ženách, které měly v bahně rozprostřít šátky, pleny nebo suknice, aby zmátly protivníky. Historické doklady pro tento příběh chybějí; podmínky, které pomohly menšímu oddílu čelit přesile, jsou však v krajině patrné dodnes.