Na jižním okraji Bernartic, přibližně 1,5 kilometru směrem k Borovanům, stojí v lesním údolí kostelík svaté Rozálie. Nedaleko něj vyvěrá studánka a celý areál připomíná také někdejší morový hřbitov. Přestože se místo nachází jen několik set metrů od Borovan, administrativně leží stále v katastru Bernartic.
Nejde o rozsáhlý turistický areál ani o monumentální stavbu. Spíše tu člověk narazí na klidné zákoutí, v němž se během krátké procházky spojily dějiny epidemií, barokní sakrální architektura a pověst o dívce, která měla díky vodě znovu získat zrak.
Začátek u morového hřbitova
Historie poutního místa sahá do doby morových epidemií. Kolem roku 1680 už bernartický hřbitov nestačil svou kapacitou, a proto vznikl nový hřbitov v blízkosti dnešní kaple. Z původního pohřebiště se mnoho nedochovalo, právě jeho existence však vysvětluje, proč se lokalita spojila se svatou Rozálií.
Tato světice byla uctívána jako ochránkyně proti moru. První kaple vznikla zřejmě v letech 1681 až 1682. Prameny se v přesném datu neshodují: některé uvádějí vysvěcení už 9. září 1681, jiné kladou vznik stavby do roku 1682. Přibližně o čtyři desetiletí později, v roce 1719, byla kaple přestavěna na kostelík, který v upravené podobě stojí na místě dodnes.
Malá barokní stavba v zeleni
Kostelík je zasazený do okolní krajiny nenápadně, při bližším pohledu je ale jeho barokní podoba dobře čitelná. Obdélnou loď doplňuje presbytář zakončený půlkruhem a na jižní straně také obdélná sakristie. Loď má plochý strop, zatímco presbytář kryje stlačená klenba.
Do života stavby zasáhly josefínské reformy. Roku 1786 bylo nařízeno její uzavření, takže zdejší náboženská tradice na čas ustala. K obnovení provozu došlo až v roce 1832. Kostelík je dnes kulturní památkou, avšak malá stavba nad studánkou do památkové ochrany zahrnuta není. Na jednom místě tak stojí dva související objekty s odlišným právním statusem.
Příběh Alžběty Andělové
Nejznámější vyprávění se váže přímo ke studánce. Podle místní pověsti byla v roce 1674 v lese napadena Alžběta Andělová z Bernartic. Dva vojáci jí po jejím odporu údajně nasypali do očí písek a dívka následkem toho oslepla.
Další část příběhu vypráví, že později zaslechla hlas, který předpověděl vznik poutního místa i příchod četných procesí. Voda ze studánky se pak spojila s vírou, že dokáže pomoci při navrácení zraku. Jde však o lidovou pověst, nikoli o doloženou historickou událost.
Stejně tak nelze legendu zaměňovat za potvrzení léčivých účinků vody. O jejím pití nebo používání k omývání očí by měl rozhodovat pouze aktuální stav její kvality; v dostupných podkladech není doložen ověřený rozbor.
Procesí a svatá Rozálie
Rozálie nebyla jedinou postavou, s níž se zdejší poutní tradice spojovala. V regionálním podání se objevuje také svatý Karel Boromejský, další patron vzývaný v souvislosti s epidemiemi. Kostelík tak nebyl jen místem u hřbitova, ale také prostorem, kam lidé přicházeli hledat ochranu a naději v době, kdy mor představoval pro celé obce bezprostřední nebezpečí.
Poutě se k místu vážou i dnes. U kostelíka se podle farnosti koná bohoslužba první neděli po 15. červenci od 11 hodin. Termín se může měnit, proto je třeba si jej před cestou ověřit. Mimo slavnostní den zůstává lokalita především tichým místem pro krátkou procházku.
Krátká cesta z Bernartic
Ke kostelíku se vyráží z Bernartic po cestě jižním směrem na Borovany. Cíl leží zhruba 1,5 kilometru od Bernartic, v lesním údolí poblíž hranice obou obcí. Přestože se v souvislosti s místem často mluví o Borovanech, jeho katastrální příslušnost zůstává bernartická.
Studánka svaté Rozálie tak nabízí nenápadné zastavení, kde se na malém prostoru potkává barokní kostelík, připomínka morového hřbitova, poutní historie a legenda o slepé dívce. Lokalita leží několik set metrů od Borovan, stále však v katastru Bernartic.